Bývalý sudí Rudolf Baťa spatřuje rozdíl mezi generací Phila Esposita a dnešními Kanaďany
17.05.2015
Výkony rozhodčích na letošním šampionátu většinou sklízely příznivé hodnocení ze strany odborníků i zúčastněných mužstev. Skvělou známkou pro české zástupce Vladimíra Šindlera (hlavní) a Miroslava Lhotského (čárový) byla jejich nominace k finálovému duelu Kanada – Rusko. Ostřejší kritiku sklidili arbitři pouze ve čtvrtfinále mezi Českem a Finskem (výsledek 4:2). Vyslovil ji finský trenér Kari Jalonen. „Dal jsem mu v něčem zapravdu,“ konstatuje bývalý mezinárodní sudí Rudolf Baťa.
PRAHA (Od našeho zpravodaje) – Nespokojenost finského kouče s počínáním čtveřice Olenin, Gofman, Lazarev (všichni Rusko) a McIntyre (USA) vznikla ve druhé třetině zmíněného duelu. Když seděl za katrem Anssi Salmela, z pohledu mužstva Suomi přísně vyloučený, srovnal Jaromír Jágr na 2:2. Na ledě se jiskřilo a ze šarvátky vyplynul trest pro jednoho borce z každého týmu. Záhy přisedl Petri Kontiola a Češi měli sedmdesát vteřin výhodu čtyři na tři, z níž vytěžil Jan Kovář vedoucí gól.
Podle Jalonena vyrobili soudci tři chybné verdikty za sebou a to bylo na jeho svěřence příliš. „Dal jsem mu v něčem zapravdu. Sice to hodnotím v klidu z křesla, což je jiné, než být v akci na ledě, ale myslím, že první vyloučení bylo necitlivé vzhledem k tomu, co se předtím dělo z naší i finské strany a zůstalo bez trestu. Tímto vyloučením všechno začalo,“ konstatuje sedmaosmdesátiletý (4. 9. 1927), ale stále velmi svěží a vitální Rudolf Baťa, jenž na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pískal na šesti mistrovstvích světa a dvou olympiádách.
Novodobí Kanaďané jsou beránci
Celým hokejovým světem vždy vysoko ceněný a uznávaný rozhodčí usedl v hledišti při prvním duelu našich hráčů s Kanadou (3:6). Zbývající program sledoval u televizoru a zaměřoval pozornost ke svým následovníkům. „Tři Rusáci a jeden Američan na čáře v utkání s Finskem, to byla špatná delegace. Nemůže dělat dobrotu, ani když jsou dva hlavní stejné národnosti. Zažil jsem pískání ve dvou, což je skoro stejné jako ve čtyřech, a rozhodoval jsem taky ve třech – hlavnímu tam do toho nikdo nekecá a to je ideální stav,“ usmívá se.
Systém se třemi rozhodčími de facto importoval na český a slovenský led právě Rudolf Baťa, jenž se před desítkami let zúčastnil třikrát speciálního tréninkového tábora v zámoří. „Tenkrát změřili, že ve třech najezdí rozhodčí až kolem padesáti kilometrů za zápas. Ve čtyřech to bude asi méně. Navíc je dnes hokej trochu rychlejší a čtveřice to lépe stíhá. Na druhou stranu se posuzování zjednodušilo, protože hra je poměrně čistá. Například Kanaďané, kteří přijeli letos do Prahy, to jsou úplní beránci proti těm, které jsem kdysi pískal. Tihle kluci předvádějí fajnový, rychlý a technický hokej bez faulu,“ oceňuje.
Strojní inženýr Rudolf Baťa zažil na ledě generaci reprezentovanou Philem Espositem či Bobby Clarkem, a to věru nebyli andělé. Potvrdila to památná Série století na počátku sezony 1972 – 73, kdy výběr NHL osmkrát změřil síly s týmem SSSR, dvakrát se Švédskem a nakonec se představil pražskému publiku v utkání s úřadujícími mistry světa. Zápasy tehdy vedli dva sudí (Baťa pískal třikrát v Moskvě), ale souboj Československo – Kanada řídila trojice Baťa – Filip, Pražák.
Každý tým potřebuje blázna
Rozzuřený Bobby Clarke ošklivě fauloval holí našeho kapitána Františka Pospíšila. Bylo to přátelské utkání, tak dostal hříšník jenom pět minut. „Normálně se za to chodilo ven,“ připomíná hlavní muž v pruhovaném z onoho večera. „Nelze zapomenout na Stana Mikitu, kterého lidé přivítali ovacemi jako krajana narozeného na Slovensku. To byl taky pěkný dáreček. Přitočil se ke mně před koncem třetiny a povídá lámanou slovenštinou – potečie krv.“
Problematické hráčské osobnosti se nacházely i v domácí ligové soutěži. „Byli tam složití hráči, třeba Jarda Holík z Jihlavy, Lidický z Kladna, bratislavský Jožo Golonka nebo sparťan Hejtmánek. Ale neměl jsem nikdy pocit, že ti kluci nerespektují moje rozhodnutí. Mohu jmenovat i jejich protiklady. Takový Honza Suchý z jihlavské Dukly, na toho se člověk nemusel dívat. Ten neudělal faul, ani nefilmoval. Nebo Franta Ševčík z Komety. Jenže těžko se dá vyhrávat, když jsou všichni hodní. Každý mančaft potřebuje i nějakého blázna,“ dobře ví legendární arbitr.
S píšťalkou prožil bohatou kariéru. V období 1963 až 1977 stihl odřídit 242 mezinárodních a mezistátních zápasů, k tomu přidal 245 ligových. Jenom pražské šampionáty se mu vyhýbaly. Roku 1972 účinkoval na olympiádě v Sapporu a vedení hokejového svazu stanovilo, že na mistrovství světa v Praze o pár měsíců později dostanou příležitost jiní kandidáti – Michal Bucala se Zdeňkem Kořínkem. „Dělal jsem hlasatele při všech utkáních a to bylo taky hezké,“ říká s nadhledem. Jeho předností byla dokonalá angličtina.
Nebyl to hokej, ale válka
Prahu 1978 už nestihl na bruslích kvůli překročení věkového limitu padesáti let, ale dělal tam předsedu sportovně technické komise. Z mezinárodního ledu si odnesl spoustu zážitků. „Často mě nasazovali na zápasy Švédsko – Finsko. Tihle soupeři se neměli rádi, stejně jako my s Rusákama. Přímo se nenáviděli. Nevím, z čeho to pramenilo, i když jsem trošku po tom pátral. Jednou ve Stockholmu jsem musel vzít na pohovor kapitány a vedoucí mužstev. Řekl jsem jim, pánové, to není hokej, ale válka. Jestli hodláte pokračovat, tak se svlékám a jedu domů,“ líčí vypjaté okamžiky.
Rozhodčím se stal v osmapadesátém roce. Mohla za to shoda okolností. „Byl jsem zaměstnaný v lokomotivce a kolega z kanceláře nepředstavitelným způsobem fandil Spartě. Společně jsme chodili na hokej. Měli jste slyšet těch nadávek na rozhodčí ještě druhý den. Provokovala mě ta neobjektivnost a chtěl jsem s tím něco udělat. Na Štvanici jsem objevil ceduli s výzvou, že přijímají rozhodčí. Bylo tam napsáno, hlaste se zde. Tak jsem to zkusil,“ popisuje zdánlivě jednoduchou cestu mezi mantinely.
Zlínský rodák Rudolf Baťa není blízkým příbuzným světoznámého obuvníka, byť za jeho mládí žilo ve městě nad řekou Dřevnicí dvanáct rodin stejného příjmení a všechny vycházely ze stejného kořene. Než odešel na studia, hrával v obraně hokejových dorostenců SK Letná. „Tehdejší hokej ve Zlíně byl ještě v plenkách. Hrával se mnou Sváťa Pluskal, pozdější fotbalový reprezentant,“ připomíná slavného souputníka. Také Baťa nakonec přešel z ledových kluzišť k zeleným trávníkům. Od roku 1978 byl sekretářem fotbalového svazu.
Ladislav Lhota
