Dříve všechno probíhalo ve větším klidu a starosvětské pohodě, říká historik Miloslav Jenšík

29.04.2015

Světovému šampionátu v Praze a Ostravě předcházelo nejen slavnostní otevření kamenné Síně slávy českého hokeje v pražské Galerii Harfa, ale v horizontu několika týdnů předtím také vydání dvou knižních publikací, které mapují dosavadní vrcholné turnaje, které se uskutečnily na českém a předtím československém území. Obě knížky napsal renomovaný historik, zkušený novinář a spisovatel Miloslav Jenšík.

PRAHA – Tituly vyšly shodně v nakladatelství Olympia, stejně jako loňský předvánoční počinek nazvaný Hokejové legendy, v němž ten samý autor představuje všechny členy české hokejové Síně slávy. První letošní přírůstek do fanouškovských knihovniček se jmenuje Devatero hokejových zastavení, o zlato na domácím ledě. Líčí průběh dosavadních šampionátů v Praze i Bratislavě (MS 1959 také v dalších městech) včetně faktografie a velkého množství snímků. Všímá si i historických mezidobí.

Druhý nese název Dědo, jak to tenkrát bylo? Vydavatelé v tomto případě spojili práci historika s bohatým ilustračním doprovodem, který vytvořil někdejší předseda České unie karikaturistů Břetislav Kovařík. Ani zde nechybí fotografie, zato fakta jsou pouze základní. Navíc autor vypichuje hlavní historické mezníky, představuje největší české hvězdy a členy Síně slávy.

Z pera Miloslava Jenšíka to je sedmá publikace z hokejových dějin. Již zmiňovaným titulům předcházely: První mistři světa – Pravdivá zpráva o zlaté partě ze Štvanice (1997), Než přišel Dominátor (1999), Kronika českého hokeje (2001), Zlatá kniha ledního hokeje (2011). Někdejší brankář, jehož dráhu předčasně ukončilo zranění, píše také knížky s fotbalovou tematikou a vrací se rovněž k událostem 2. světové války. Ochotně odpověděl na otázky pro reprehokej.cz.

Čím se liší obsah publikací vydaných před letošním šampionátem?
Formátem i počtem stran rozsáhlejší „Devatero“ je knížka určená náročnějším nebo znalejším fanouškům. Z názvu té druhé, Dědo, jak to tenkrát bylo, vyplývá, že patří do rukou klukům, kteří se teprve zasvěcují do české hokejové historie nebo hrají hokej a chtějí poznat slavné hráče, slavné turnaje, slavná vítězství.

Rukopisy vznikly během velice krátké, skoro rekordně krátké doby. Zapotil jste se?
Opravdu mi na to nezbývalo mnoho času, i když o prvním záměru jsem věděl řadu měsíců dopředu. Jenže jsem pracoval na knize o Síni slávy a nebylo možné zabývat se dvěma věcmi najednou. Spousta dní vypadala tak, že jsem se ráno přesunul z postele k psacímu stolu a večer nebo i dlouho v noci zase opačným směrem. Nicméně je třeba říct, že iniciativa ke vzniku těchto knih vzešla ze strany ČSLH a já jsem svazu za to velice vděčný. I za to, že projevuje soustavný zájem o hokejovou historii, což je docela novum ve srovnání s předešlými vedními. Cítím podporu i zájem o výsledky. Díky tomu byla práce příjemná, byť se odehrávala v cuku letu.

S výjimkou dvou předválečných turnajů na Štvanici jste všechny další pražské šampionáty zažil osobně. Pojí vás k těm událostem také osobní vztah, že?
Díky uhelným prázdninám vyhlášeným na pražských školách od soboty 15. do neděle 23. února 1947 jsem jako jedenáctiletý žáček viděl – snad kromě čtyř výjimek – prakticky všechny zápasy štvanického mistrovství světa. Přes den jsem chodil na stadion sám nebo s kamarády, večer mě s sebou brával tatínek. Byl to takový zážitek, že se v mém případě nemohlo stát nic jiného, než že jsem začal shromažďovat veškeré doklady o historii našeho hokeje a později se pustil do psaní. Dlouho jsem publikoval časopisecky a v roce 1997 mi vyšla první knížka věnovaná šampionátu přesně po padesáti létech. Na jejích stránkách jsem se vypovídal i ze svých klukovských zážitků. Tehdejší atmosféra byla kouzelná a neopakovatelná. Byly to nepředstavitelné časy, které se nevrátí. 

Co se kupříkladu nedá zopakovat z té doby?
Stačí zmínit tohle: Hokejisté v sedmačtyřicátém bydleli v hotelech blízko Štvanice. Švýcaři a Švédové v hotelu Opera vedle ministerstva zemědělství, doslova pár kroků od stadionu. Rakušané v hotelu Axa na Poříčí. Chodili odtud oblečení v plné výzbroji a dresech s bruslemi přes rameno a jednou, maximálně dvěma holemi v ruce. Většinou jim stačila jedna hůl na celé mistrovství. Ta samá, s níž kompletně odehráli předchozí sezonu. Samozřejmě, že i hra vypadala jinak, než dnes. Byl to jiný svět, jiný hokej.

Mezi MS 1947 a 2015 tedy neexistuje žádné srovnání?
Myslím, že srovnat se nedá skoro nic. Vezměte si, že Švédové tehdy absolvovali turnaj v devíti lidech. Přijeli, jako ostatní týmy, se dvěma brankáři, dvěma obrannými dvojicemi, dvěma útoky a dvěma nebo třemi náhradníky. Povolený počet byl patnáct hráčů. Jenže brankáři se nestřídali – pamatuji, že tehdy pouze švýcarský gólman Bänninger se dvakrát krvavě zranil a ošetření si žádalo delší dobu, tudíž naskočil kolega – a zmiňovaní Švédové měli betonovou obranu Rune Johansson – Landelius, která vůbec nechodila z ledu. Možná proti některému ze slabších soupeřů symbolicky naskočila druhá dvojice, ale jen na chviličku. Vpředu se točily dva útoky, takže se to dalo zvládnout s devíti hokejisty. Hra však byla pomalejší, žádné zvraty ve zlomcích vteřin, jak jsme zvyklí nyní. Tím víc vynikaly technické finesy a hvězdy byly stále na ledě. Fanouškům se to velice líbilo. Z hlediště se ozývaly veršované pokřiky, všechno probíhalo ve větším klidu a takové starosvětské pohodě.  

Viděl jste naživo i další šampionáty vedle těch pražských?
Byl jsem akreditovaný jako novinář nejenom na několika mistrovstvích pořádaných v Praze, ale ve stejné pozici jsem se zúčastnil také památného turnaje ve Stockholmu, kde jsme roku 1969 dvakrát porazili Rusy. Předtím jsem byl třeba v Lublani nebo Vídni.

Letošní mistrovství světa prožijete rovněž aktivně?
Jistě se párkrát podívám na nějaký zápas, ale nebudu akreditovaný. Nemohl bych trávit celou tu dobu v hledišti a tiskovém středisku, i kdybych měl tu příležitost. Mám vystaráno o jinou činnost a jsem v trvalém časovém presu. Znovu v ďábelském tempu dodělávám knížku o historii fotbalové Bohemky, jejíž vydání se plánuje na konec roku ke 110. výročí založení klubu.

A co říkáte na čerstvě otevřenou kamennou Síň slávy?
Na to, že vznikla během několika týdnů, je to obdivuhodné dílo a poutavá záležitost, která určitě potěší, pobaví i poučí návštěvníky letošního šampionátu. Později, až se otevře prostor na dotažení spousty věcí a podaří se soustředit další historické předměty a artefakty, to bude asi něco jiného.  

Ladislav Lhota