Vladimír Zábrodský ve dvaadevadesáti stále cestuje mezi Stockholmem a Prahou
06.05.2015
Fenomenální střední útočník Vladimír Zábrodský sklízel uznání a potlesk za své výkony během bohaté hráčské kariéry, v níž se stal dvakrát hokejovým mistrem světa (v roce 1949 přebíral vítězný pohár jako kapitán týmu) a reprezentoval v tenisovém Davis Cupu. Klobouk dolů před ním i teď. Ve svých dvaadevadesáti přicestoval z bydliště ve Stockholmu do rodné Prahy. Spolu s René Faselem a Tomášem Králem zahájil letošní šampionát a zúčastnil se řady akcí včetně besedy s fanoušky v Síni slávy.
PRAHA (Od našeho zpravodaje) – Narodil se 7. března 1923 přímo na pražském ostrově Štvanice, kde už za jeho mládí pulzovaly hojně navštěvované tenisové kurty a vznikl první zimní stadion v republice s umělým ledem. Vladimír Zábrodský ztratil několik let aktivního sportovního věku kvůli omezením za druhé světové války. Naplno zazářil na třech poválečných šampionátech. Nastřílel postupně 29, 21 a 10 gólů a pověsil si na krk dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili, která byla zároveň olympijská.
Po neblahých událostech v roce 1950, kdy nastupující komunistický režim v touze demonstrovat neomezenou moc rozprášil hokejové národní mužstvo a některé jeho členy po vykonstruovaném procesu vsadil do vězení, se geniální střelec vrátil do nově budované reprezentace a odehrál v období 1954 až 1956 další tři šampionáty. K ligovým primátům v LTC Praha přidal tituly se Spartou a na sklonku hráčské dráhy působil v pražských Bohemians.
Může fandit Čechům, Švédům i Rusům
Ve čtyřicátých létech vedl Vladimír Zábrodský první lajnu v LTC i reprezentaci. Na křídlech měl Ladislava Trojáka, jehož po tragickém zmizení letadla nad kanálem La Manche nahradil Václav Roziňák, a Stanislava Konopáska. „Hráli jsme prakticky poslepu, byla to lahoda,“ vzpomíná na své oblíbené spoluhráče a přidává ještě jedno jméno: „V týmu Bohemians se mnou tři roky nastupoval mladíček Jirka Kochta. Byl výborný bruslař a měl ohromnou stabilitu,“ chválí pozdějšího mistra světa z roku 1972, s nímž ho spojuje celoživotní přátelství.
Začátkem šedesátých let odešel Vladimír Zábrodský s celou rodinou do švédského exilu, kde působil jako hokejový a do pozdního věku hlavně tenisový trenér. Usadil se natrvalo ve Stockholmu. Po Sametové revoluci nevynechal žádnou příležitost k návštěvě milované Prahy. „Prožil jsem tady svoje nejpěknější dny a pokaždé je to pro mě radostné, když se můžu znovu vrátit,“ říká poslední žijící člen zlaté party, která roku 1947 získala na štvanickém ledě poprvé světové zlato pro Československo.
Při souboji českého a švédského týmu v zahajovací den letošního šampionátu řešil hokejový kmet obvyklé dilema. Komu držet palce? Domácím nebo hostům? „Z taktických důvodů vždycky říkám, že budu přát těm, kteří momentálně hrajou líp. Nyní to bylo tak, že v začátku jsem byl na straně Švédů a ke konci jsem fandil Čechům. Půl života jsem strávil v Československu, půl ve Švédsku, a mám to komplikované ještě tím, že moje maminka, která se dožila 105 let, byla Ruska. Pocházela ze Sibiře,“ usmívá se autor 158 reprezentačních gólů.
Bratra Oldřicha moc často nevídá
Barvy rodné země hájil Vladimír Zábrodský nejen s hokejkou na ledě, ale také s raketou na antuce. Nastupoval dokonce v daviscupovém týmu. Něco takového už v dnešní době není možné. „Uvědomte si, jak se změnilo tempo ve sportu. Z hokeje i tenisu se staly celosezonní záležitosti, zatímco já mohl do září hrát tenis a potom jsem v klidu stihl hokejovou sezonu. Ale je pravda, že kdybych se víc věnoval přípravě na tenisových kurtech, mohl jsem dosáhnout větších individuálních úspěchů,“ přiznává.
Nejstarší pamětník slavných poválečných okamžiků českého hokeje se od loňska pohybuje s pomocí chodítka. Dvakrát nešťastně upadl a po druhém pádu podstoupil operační zákrok na noze. Překonal rovněž zápal plic. „Necítím žádný problém, vcelku se to dalo do pořádku, ale protože je nebezpečné znovu upadnout, vyžaduje moje rodina, abych používal chodítko,“ říká zvesela a zcela smířeně otec dvou synů, Vladimíra a Jana, rovněž hokejistů a tenistů.
Za LTC i národní mužstvo hrával také Vladimírův mladší bratr Oldřich, velmi dobrý obránce. Společně vybojovali olympijské stříbro ve Svatém Mořici 1948, avšak Oldřich krátce poté s čerstvým diplomem doktora práv zvolil odchod do exilu. „Olda bydlí v Bruselu. Má tam pronajatý domek na jednom statku. Daří se mu dobře, ale také ho zlobí noha. Větší část jeho rodiny se odstěhovala do Ameriky, takže má trochu smutek. Mluvil jsem s ním naposled před třemi měsíci. Moc často si nevoláme, ani se nevidíme,“ lituje „Vovka.“
Ladislav Lhota
