BOUZEK VLADIMÍR

Když o něco později Josef Maleček působil jako instruktor v Třebíči, označil maličkého centra za svého příštího nástupce v národním mužstvu. Roku 1940 vybojovala Horácká Slavia druhé místo za LTC ve finálové skupině neligového národního mistrovství. Bouzek byl i tehdy třebíčským hráčem číslo jedna, stejně jako při ligové premiéře v následující sezoně. Když byly po osvobození znovu otevřeny české vysoké školy a on se začal v Praze připravovat na profesuru tělesné výchovy, zajímal se o něho vehementně I. ČLTK, s kterým občas trénoval. Horácké Slavii však zůstal věrný i v době, kdy už byl úspěšným reprezentantem a dál neúnavně pendloval mezi Třebíčí, Ostravou, kde hrál fotbal, a Prahou. Ve svém prvním utkání pod vlajkou s pěti kruhy nastřílel roku 1948 v utkání s Poláky (13:1) pět gólů.

Hokejový klubový dres poprvé převlékl až roku 1948. Brno mělo zimní stadion, Horácká Slavia hráče, ale často ne led – a tak došlo k fúzi, která přinesla Zbrojovce a s ní poprvé v historii i moravské metropoli ligu. Rok poté  dostudoval, začal působit jako asistent na Vysoké škole báňské a hutní v Ostravě a posílil vítkovický soubor. Ten pod jeho vedením během čtyřleté éry 1950 – 1953 vybojoval mistrovský titul (1952) a tři druhá místa! Centr prvního útoku a hrající kouč v těch letech patřil k nejčastějším ligovým střelcům.     

Stejná charakteristika o něm platila i na fotbalovém hřišti. V období 1943 – 1952 nastřílel v dresu Slezské Ostravy a Vítkovic 67 prvoligových gólů; v letech 1950 a 1951 nastoupil i ke dvěma mezistátním utkáním. Zajímavé bylo, že vždy bdělí a ostražití estébáci si jeho fotbalovou reprezentaci nedokázali spojit se skutečností, že hokejové se už předtím vzdal za okolností, které se jim musely jevit jako podezřelé. Když totiž roku 1950 pozatýkali jádro národního mužstva, které nesmělo odletět na londýnský šampionát, a v následující sezoně se začal formovat nový tým, byla v něm Bouzkovi nabídnuta funkce kapitána. Jakkoli  mohl  být nabídkou poctěn, nedokázal si představit, že by ji přijal v situaci, kdy řada jeho spoluhráčů z úspěšných světových turnajů v Praze, Svatém Mořic a Stockholmu skončila ve vězení. Našel v sobě odvahu odmítnout, a jako důvod uvedl, že chce ukončit působení v reprezentaci.

Roku 1953 si našel nové působiště na Vysoké škole zemědělské v Brně a po dva roky ještě vyjížděl na prvoligový led jako hrající kouč Králova Pole. Před MS 1954 ve Stockholmu byl poprvé povolán do funkce trenéra národního mužstva. Podařilo se mu prosadit, aby se do týmu mohl vrátit Zábrodský, který roku 1950 sice nebyl zatčen a uvězněn, v reprezentaci však od té doby hrát nesměl. Pod Bouzkovým vedením mužstvo hned v prvním utkání porazilo v Moskvě sbornou tehdejšího Sovětského svazu 5:3. Ve Stockholmu skončilo čtvrté, ale na dalším šampionátu roku 1955 v SRN obsadilo třetí místo.

Bouzkova první trenérská stáž u národního mužstva skončila po neúspěchu v olympijské Cortině roku 1956. Političtí dohlížitelé na sport mu před odjezdem na hry nekompetentně na několika místech pozměnili nominaci a rozvrátili i jeho plán přípravy mužstva, později se však ke svým zásahům nehlásili. Trenér se na protest proti nim chtěl už před hrami vzdát vedení mužstva, ale pod pohrůžkami od toho ustoupil. V té době nebylo radno klást politickým místům odpor…

Jeho další trenérské působení bylo mimořádně úspěšné. Hodně vykonal zejména pro brněnský hokej; Kometa pod jeho taktovkou sklízela jeden mistrovský titul za druhým. A národní mužstvo roku 1965 na světovém šampionátu rozdrtilo tým USA 12:0 a Kanaďany 8:0!   

MILOSLAV JENŠÍK