BUCKNA MIKE

Buckna se u nás zčistajasna objevil na sklonku roku 1935.  Jak k tomu došlo? O tom existuje několik verzí. Podle té nejrozšířenější se v krajanských novinách dočetl, že pražský klub hledá kanadského trenéra, alespoň částečně jazykově vybaveného k přímé komunikaci se svými svěřenci – a tak se na společné cestě s kamarádem za příbuznými na Slovensku (jeho rodina pocházela z Podbielu na Oravě) zastavil na Štvanici, aby zjistil co a jak. V každém případě hráče i funkcionáře LTC svým hokejovým uměním okamžitě zaujal. Za Velkou louži se vrátil až po skončení hokejové sezony a před každou další se k nám pravidelně vracel.

Pražané se od něho měli čemu učit. Skvěle bruslil, s pukem uměl kouzlit, byl výtečný střelec, hrál tvrdě tělem. Příkladné bylo i jeho nasazení a plné soustředění na hru. Prostě kompletní hráč a nadto absolutní univerzál, schopný zastat kterékoli místo v obraně i útoku. Co bylo nejcennější: na rozdíl od svých předchůdců nebyl sólistou, ale rozeným lídrem týmu a koučem. I největší hvězdy LTC ho okamžitě respektovaly, i když třeba Josef Maleček byl o deset, Jiří Tožička o dvanáct a Jan Peka o devatenáct let starší než on!

Na tréninku uměl všechno nejen demonstrovat, ale i objasnit. Navíc se soustavně věnoval i práci s dorostenci a žáky. Jako hráč i trenér znamenal pro LTC obrovský přínos. Jeho „dílnou“ už od dorostu či dokonce od žáků prošlo jádro obou týmů, které pro tuto zemi zajistily první dvě světová prvenství. Pochopitelně byly činěny i pokusy, aby přijal československé státní občanství a mohl hrát za národní mužstvo.  Pro takové řešení se ho však – i když koncem 30. let se v Praze i oženil – nepodařilo získat.

Trvalo zbytečně dlouho, než dostal příležitost dotvořit a soustavně řídit i národní mužstvo. Poprvé je trénoval v sezoně 1936-37, ale ve výpravě na světový šampionát v Londýně se pro něho nenašlo místo! Na pražském mistrovství roku 1938 však už jako plnohodnotný kouč  provedl tým přes úskalí zápasů s Američany a Švýcary až do vítězného boje s Němci o třetí místo.

Na MS 1939 přijeli jako reprezentanti země javorového listu Trail Smoke Eaters a nabídli mu místo v sestavě. Bylo to v předvečer nacistické okupace naší země  a onbyl už rozhodnut k trvalému návratu do Kanady. Přesto dal před jasnou příležitostí stát se mistrem světa přednost dodržení svého úvazku u našeho národního mužstva.

Po osvobození naší země se k nám vrátil v posledních dnech roku 1946 a okamžitě se ujal vedení LTC i reprezentačního celku pro pražský šampionát. I když zbývalo velice málo času, provedl užitečné změny změny v kádru. V té souvislosti vzniklo první napětí mezi ním a přirozeným vůdcem hráčů Vladimírem Zábrodským, když z konečné nominace vyřadil jeho bratra Oldřicha.  První titul mistrů světa, na kterém mělo „Matějovo“ vedení mužstva nepochybně významný podíl, situaci načas zklidnil, ale vážnější spor se rozhořel rok poté v průběhu olympijského turnaje ve Svatém Mořici. Šlo o taktiku v rozhodujícím utkání o zlaté medaile s Kanadou (0:0). Vzhledem k pronikavě lepšímu kanadskému poměru branek nám mohlo cestu ke zlatým medailím otevřít jen vítězství, zatímco Kanaďané se mohli spokojit s remízou. Proto Zábrodský navrhoval hrát útočně, vabank. Buckna oponoval, že otevřená hra znamená riziko výrazné prohry, která může mužstvo rozhodit před zbývajícími zápasy se Švýcary a Američany. Kus pravdy měli oba, rozhodující slovo pochopitelně patřilo koučovi. Zábrodský se podvolil, ale po návratu do Prahy konflikt znovu eskaloval a na sportovních stránkách tisku se přenesl do veřejnosti. Buckna opustil LTC, nezúčastnil už se ani klubového zájezdu do Moskvy. Poslední dny před návratem do Kanady strávil ve Spartě.

MILOSLAV JENŠÍK