ČECHMÁNEK ROMAN

Zlínský odchovanec si premiéru v v nejvyšší domácí soutěži odbyl v sedmnácti letech ještě ve společné československé 1. lize v mateřském dresu, první domácí titul získal v době vojenské služby, ale slávu, uznání i reprezentační zkušenosti mu přineslo až angažmá ve Vsetíně.

V sezoně 1994/95 s ním začal pětiletou šňůru mistrovských titulů, a pětkrát v řadě byl korunován trofejí pro nejlepšího brankáře ligy. Reprezentoval na pěti světových šampionátech v řadě, i na zlaté olympiádě v Naganu, ale opakovaným nabídkám z NHL, na rozdíl od většiny svých vrstevníků, odolával.

Vysoký brankář s poněkud rozevlátým neortodoxním herním stylem, byl přitom mnohými odborníky pasován na golmana, který se svým stylem nemá šanci v zámořské soutěži uspět, a ani jeho pověstné bouřliváctví nemělo být v NHL tím, co by golmanovi přidávalo další body. Možná i proto se domluvil teprve se zástupci klubu, jehož hra byla po celé sezony charakterizována zvýšenou agresivitou a netradičním stylem hry.

Teprve po sezoně 1999-2000, se rozhodl pro kariéru v NHL, v dresu Philadelphia Flyers, a později Los Angeles Kings, ale prožil tu jen čtyři sezony, Při výluce NHL sezony 2004/05 se natrvalo vrátil z veleúspěšného zámořského angažmá, aby po dvou sezonách vyzkoušel ještě švédskou ligu, ale nakonec se na poslední sezony vrátil zpět do české extraligy.
Během své více než desetileté reprezentační kariéry vystřídal poměrně širokou plejádu reprezentačních kolegů a konkurentů. Při svém debutu na světovém šampionátu kryl záda Romanu Turkovi, aby se pro následující turnaj stal prvním golmanem obhájců mistrovského titulu, který svého kolegu Hniličku pustil do branky jen v jediném zápase. Pro olympijské Nagano 1998 byl jasnou jedničkou Dominik Hašek, a dvojici Čechmánek - Hnilička zbyla jen pozice diváků. Při následném světovém mistrovství byl reprezentační jedničkou Hnilička, ale pro šampionát roku 1999 byl prvním brankářem už dlouho dopředu celkem jednoznačně vsetínský strážce reprezentační svatyně.

Při netradičním herním systému s čtvrtfinálovou skupinou a play off finále se pro Čechmánka stala osudnou první čtvrtfinálová bitva, v níž v rozmezí 6 minut a deseti vteřin inkasoval od ruských hráčů tři branky a byl v 17. minutě zápasu střídán Hniličkou. Ten pak dovedl český tým až k jeho dalšímu světovému titulu, s jedinou krátkou výjimkou. V zápase s Kanadou se i přes vítězství českého týmu v základní hrací době rozhodovalo o postupujícím do finále až v nařízeném desetiminutovém prodloužení i následném penaltovém rozstřelu. A právě pro tuto fázi zápasu zvolil trenér Hlinka netradiční řešení, a místo Hniličky poslal na led pro tři poslední trestná střílení nerozchytaného Čechmánka, který svými zákroky zlikvidoval dva ze tří kanadských střeleckých pokusů a pomohl tak svému týmu do finále.

Pro obhajobu titulu v roce 2000 byl jedničkou při absenci Hniličky opět Čechmánek, který nejenže pomohl týmu k dalšímu zlatému triumfu, ale dokonce se stal nejlepším mužem mezi tyčemi, a to jak v očích novinářů, tak i z pohledu direktoriátu turnaje.

Na reprezentační led se vrátil, pokud nepočítáme nulovou bilanci na olympiádě roku 2002, kde tvořil trojku s parťáky z Nagana, Hniličkou a Haškem,  při domácím šampionátu roku 2004, kde byl však jedničkou Tomáš Vokoun, a aktuálně brankář Los Angeles si připsal jen jediný start na turnaji, když v zápase s nevyzpytatelnými Švýcary udržel vítězství 3:1.

Celkem překvapivě se dočkal velkého reprezentačního návratu v roce 2007, kdy byl v šestatřiceti letech jedničkou reprezentace na šampionátu v Rusku, při kterém nastoupil ke všem zápasům národního týmu. Čtvrtfinálová porážka s domácím týmem 0:4 byla pak jeho posledním zápasem v dresu s národním znakem.

Brankář, který i ve svých nejlepších letech rozděloval hokejové fanoušky i odbornou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory, z nichž jej příslušníci prvního bezmezně obdivovali a milovali, zatímco ti z druhé strany jej nemohli ani vystát, se počtem získaných medailí, titulů a individuálních ocenění stal jedním z nejúspěšnějších ligových a reprezentačních brankářů historie, třebaže nikdy nedosáhl popularity mnohých svých méně úspěšných předchůdců i následovníků. Místo v prestižním klubu legend českého hokeje mu však patří zcela právem.

 

Jiří Stránský