CRHA JIŘÍ

Talentovaný pardubický gólman navazoval ve východočeském klubu na dlouholetou tradici vynikajících golmanů Chlápka, Dvořáčka, Nadrchala či Lackého, ale o svou pozici dvojky za tehdy reprezentačním brankářem „Prckem“ Lackým musel bojovat s dalšími talentovanými vrstevníky Brožem a Šaršoněm. Golman, který rád padal na zem, se v osmnácti letech prosadil do juniorské reprezentace a na evropském šampionátu této věkové kategorie dovedl svůj tým až ke zlatým medailím, za což byl oceněn trofejí pro nejlepšího brankáře turnaje v letech 1968 a 1969. I díky tomu se v ročníku 1969/70 objevil v brance mistrovské Dukly Jihlava.

V barvách armádního týmu v první sezoně kryl záda týmové jedničce Marcelu Sakáčovi, ale ve druhé sezoně na Vysočině byl už jasnou jedničkou a svého náhradníka Josefa Hronka pustil na led jen v jediném zápase. V obou sezonách si Jihlava vybojovala mistrovský titul a mladý golman si vybojoval pozvánku do seniorské reprezentace.

V době, kdy nemohli hráči odcházet na zahraniční angažmá, byla nejen na postu brankáře v reprezentaci výrazná konkurence. Vedle ostřílených legend Vladimírů Dzurilly a Nadrchala o post v prvním týmu pravidelných medailistů světových šampionátů bojovali i Miroslav Lacký, Jiří Holeček, Marcel Sakáč, Miroslav Termer či Antonín Kočí. Prakticky každý ligový tým měl v té době golmana, který měl reprezentační ambice, a prosadit se mohli jen ti skutečně nejlepší. I proto v té době působil vedle prvního reprezentačního týmu i tzv. B tým reprezentace, který měl ve svém středu často budoucí hráče první reprezentační garnitury.

Mezi tu se pardubický brankář definitivně prosadil až po odchodu Vlada Dzurilly z reprezentace, a hlavně po zisku svého třetího mistrovského titulu v domácí nejvyšší soutěži, který vybojoval tentokrát už v dresu mateřského klubu. Světový šampionát v Moskvě 1973 byl jeho debutovým turnajem o světové medaile, kde národní tým navíc obhajoval světový titul z Prahy 1972, Za tehdejší brankářskou jedničkou týmu Československa, Jiřím Holečkem, který byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje, se turnajový nováček představil jen ve dvou zápasech s tehdejšími outsidery hokejového šampionátu, Poláky a týmem SRN. V reprezentaci si pak pro další tři sezony držel celkem neotřesitelnou pozici dvojky, a nutno přiznat, že dvojky spolehlivé, což potvrdil především na olympijských hrách 1976. Třebaže, jako většina týmu, podlehl chřipkové epidemii, zastoupil v části tří zápasů zdravého Holečka, kterého trenéři šetřili pro nejdůležitější zápas turnaje, duel s týmem hokejistů Sovětského svazu.

Zdravotní patálie pak stály Crhu post reprezentačního náhradníka pro světový šampionát v Katowicích 1976, kde se na jeho pozici pro dvě sezony vrátil nestárnoucí Dzurilla.

Po opakovaném, a tentokrát už definitivním odchodu slovenského brankáře, se Crha vrátil na pozici Holečkova náhradníka pro pražský šampionát roku 1978, kde chtěli českoslovenští hokejisté potřetí v řadě získat světové zlato. Pardubický brankář, který se měl po avizovaném konci reprezentační kariéry Jiřího Holečka ucházet o pozici týmové jedničky, tu nastoupil jen v zápase se SRN, a nakonec se ani při svém  čtvrtém startu na šampionátu zlaté medaile nedočkal, a už potřetí si odnesl stříbrnou medaili, což bylo v té době veřejností i samotnými hráči považováno za neúspěch.

Už zmíněný odchod dlouholetého fenoména v brance národního týmu, Jiřího Holečka, znamenal hledání nové brankářské jedničky. Tehdejší trend razil tezi prvního „nedotknutelného“ brankáře, jemuž kryje záda sice spolehlivá dvojka, která však neměla svými ambicemi prvního brankáře příliš znervozňovat. Přestože v klubové pozici jednoznačně prokázal, že nedostatkem ambicí rozhodně netrpí, nedokázal Crha o tomtéž přesvědčit tehdejší reprezentační trenéry, pro které se stal pro moskevský šampionát roku 1979 jedničkou s perspektivou do dalších let Jiří Králík, a tím neambiciozním v zástupu slovanský Marcel Sakáč.

V této situaci se tehdy devětadvacetiletý brankář rozhodl pro krok do absolutního neznáma, a v létě roku 1979 volil emigraci a odchod do zámoří. Sezonu 1979/80 zahájil sice s příslibem pozdějšího angažmá v dresu Toronto Maple Leafs, ale bez jediné jistoty. Jeho pozici navíc zhoršovala existence smlouvy NHL s evropskou hokejovou federací, podle níž nesměli hráči z Evropy působit jeden rok v NHL bez souhlasu domovského oddílu či svazu. A po emigraci se souhlas československých oficiálních míst dal očekávat stěží. Jenže nakonec se právě emigrace stala hlavní zbraní a důvodem podpisu smlouvy s Torontem. Jejich majitelem byl totiž zarytý antikomunista Harald Bullard. Postava sice kontroverzní, ale pro osud českého brankáře více než zásadní. Uprchlíka z komunistické země vzal pod svá ochranná křídla a po roce nucené nečinnosti byl připraven podepsat s ním smlouvu.

Každopádně byl český brankář připraven ke vstupu do NHL od sezony 1980/1981, ale vše změnila politická situace daleko za hranicemi Kanady. Na začátku února se svět dozvěděl o sovětské invazi do Afghanistánu, a jako "odvetu" komunistům podepsal Bullard 4. února 1980 smlouvu s českým emigrantem. A aby bylo všem jasné, že nešlo jen o prázdné gesto, zaplatil pokutu 25 000 dolarů do kasy evropské hokejové federace, protože porušil pravidla daná smlouvou mezi oběma hokejovými světy. A tak se 16. února 1980 postavil do branky Toronto Maple Leafs první český brankář v historii NHL - Jiří Crha.

Český golman pak v NHL vydržel i pro sezonu následující a stal se prvním evropským brankářem na pozici prvního golmana týmu NHL. Pro další sezonu se však ozvalo zranění zad, a vedení Maple Leafs si navíc zajistilo služby perspektivnějších brankářů a Crha se ve třiatřiceti letech vrátil zpět do Evropy, kde svou kariéru uzavřel o plných deset let později, ve věku 43 let.

Brankář, který byl jedním z idolů a vzorů pro celou řadu českých golmanů, včetně Dominika Haška, sice nezískal titul mistra světa a nestal se ani jedničkou národního týmu, ale své pevné místo v historii českého hokeje má po zásluze.

 

JŘÍ STRÁNSKÝ