ÚTOČNÍK
(12. 10. 1921 v Praze – 13. 9. 2001 v Londýně)
střední útočník, hůl napravo
mistr světa 1947, držitel stříbrné olympijské medaile 1948, mistr Evropy 1947 a 1948, účastník dalšího MS v roce 1939; člen Síně slávy IIHF a Síně slávy českého hokeje
číslo dresu 1947: 14 (v některých utkáních 12)
v národním mužstvu 31 utkání, 36 gólů (31 ve světových soutěžích)
premiéra: Švýcarsko 0:1, přátelsky, Praha 9. 12. 1938
derniéra: USA 4:3, MS (do ZOH se utkání USA nezapočítávaly), Svatý Mořic 8. 2. 1948
první gól: Jugoslávie 24:0, Basilej, MS, 3. 2. 1939
poslední gól: USA 4:3, Svatý Mořic, MS 8. 2. 1948
v lize 39 utkání a 52 gólů v letech 1938 – 1947; mistrovský titul 1941; král ligových střelců 1942 (9 gólů) a 1943 (6)
hráčská dráha: 1931 – 1947 I. ČLTK Praha
Od nejútlejšího dětství vyrůstal na tenisových dvorcích I. ČLTK na pražské Štvanici, a tak mu tenisová raketa i hokejová hůl byly souzeny. S oběma dosáhl úspěchů, s nimiž se nemohl srovnávat žádný jiný obojživelník těchto sportů.
Když na počátku třicátých let minulého století vytvořili v LTC žákovské hokejové mužstvo, nemohl I. ČLTK s ohledem na tradiční rivalitu obou elitních tenisových klubů reagovat jinak, než se učinil totéž a mezi jeho žáčky nemohl nebýt malý Jarda. Rychle si našel místo ve středu útoku. Bylo mu šestnáct let, když si – už respektovaný tenisový junior – poprvé zahrál v hokejové lize.
V následující sezoně ho Mike Buckna vyzkoušel v národním mužstvu a nominoval na světový šampionát. Hned v prvním utkání s Jugoslávií (24:0) zaznamenal ve 14. a 15. minutě svůj první reprezentační hattrick, k němuž pak přidal další dva góly. Přes ten imponující střelecký debut dostal v dalších utkáních v centru druhého útoku přednost mnohem zkušenější Alois Cetkovský; Buckna si sedmnáctiletého nováčka schoval jako tajnou zbraň až pro souboj s Kanaďany. Tah mu stoprocentně vyšel: Drobný už při prvním střídání ve 2. minutě otevřel skóre zápasu. Javorové listy vyrovnaly až ve 43. minutě a nakonec musely být rády zav těsnou výhru 2:1.
V tuhé mezinárodní izolaci českého sportu za nacistické okupace, která nutně vedla ke stagnaci tenisu, se mimořádně talentovaný hráč soustředil víc na hokej; dokonce začal závodně hrát i jeho pozemní variantu a brzy i v ní patřil k nejlepším. Na ledě byl v té době u nás jediný hokejista, který se s ním mohl rovnat: Vladimír Zábrodský. Jejich časté poměřování docházelo vždy znovu ke stejnému závěru: oč má Zábrodský větší přehled a je takticky tvořivější, o to je Drobný důraznější v osobních soubojích a má důraznější tah na branku.
LTC se po léta snažil ho získat. Kdyby se to povedlo, nejenže by se ještě umocnila hokejová hegemonie klubu, ale stejné postavení by získal i tenis. On ale odolal všem svodům. Nechtěl riskovat, že by mohl způsobit otci existenční těžkosti.
Po osvobození vsadil jednoznačně na tenis. V hokejové sezoně 1945-46 ještě nastoupil ve všech čtyřech mezistátních zápasech, ale to už na jeho adresu začala pršet pozvání z tenisového světa. Stavitelé hokejové reprezentace s ním napříště mohli těžko počítat a fanoušci to museli vzít na vědomí. Pak si ale na turné v Indii „uhnal“ tenisový loket a oproti původním plánům se vrátil do Prahy, právě když vrcholily přípravy mistrovství světa. S reprezentací rozhodně nepočítal, nakonec však podlehl Bucknovu naléhání. Dva tři tréninky, přípravný zápas s Američany (13:1 s jedním jeho gólem) – a byl v nominaci.
Na šampionátu přispěl neutuchající bojovností a čtrnácti brankami k našemu prvnímu triumfu. Častěji skóroval jen Zábrodský (29), stejně často Stanislav Konopásek. O rok později ve Svatém Mořici pod vlajkou s pěti kruhy Drobný znovu alternoval s Vladimírem Bouzkem v centru druhé útočné formace. Kanaďanům tentokrát gól nedal, ale oni nám také ne; i díky jeho výkonu s nimi náš tým poprvé ve světové soutěži neprohrál. V následující zimě 1948-49 sice sehrál několik ligových zápasů, ale k reprezentaci už se pohnout nedal. Tenis definitivně zvítězil.
To rozhodnutí ve svých důsledcích pár měsíců poté vedlo k jeho emigraci. Jak dlouho by bylo trvalo, že by se tenisový světoběžník dostal do neřešitelných rozporů s primitivním totalitním režimem, který ovládal naši zemi na přelomu čtyřicátých a padesátých let?
Když se octl za hranicemi bez prostředků, dostal nabídku, která mohla jeho svízelnou situaci vyřešit: návrh profesionální smlouvy s klubem NHL Boston Bruins. Byl prvním Evropanem, který byl poctěn tak lichotivým pozváním! Ale to by vyžadovalo říci sbohem tehdejšímu amatérskému tenisovému světu. S díky odmítl.
V raketou v levičce, jejíž dělové podání nahánělo hrůzu i nejvěhlasnějším soupeřům na dvorcích, roku 1954 vyhrál dvouhru slavného turnaje ve Wimbledonu a a stal se jedničkou světového žebříčku.
Až se zpožděním mnoha let se mu doma dostalo velikého ocenění jeho přínosu našemu hokeji: roku 1998 ho hlasy získané v anketě deníku MF Dnes vynesly na osmnácté místo mezi všemi českými hvězdami tohoto sportu ve 20. století. Z našich prvních mistrů světa z roku 1947 se tehdy lépe umístili jen třetí Vladimír Zábrodský a dvanáctý Bohumil Modrý.
MILOSLAV JENŠÍK
