HOLEČEK JIŘÍ

BRANKÁŘ

(18. 3. 1944 v Praze)

„Fakír“, „Živý lano“

brankář, hůl v pravé ruce

mistr světa a Evropy 1972, 1976 a 1977, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1976 a bronzové medaile ze ZOH 1972, 2. místo v Kanadském poháru 1976; účastník dalších MS v letech 1966, 1967, 1971, 1973, 1974, 1975 a 1978, nejlepší brankář MS 1971, 1973, 1975, 1976 a 1978, držitel Zlaté hokejky 1974., člen Síně slávy IIHF a Síně slávy českého hokeje

číslo dresu 1972, 1976 i 1977: 2

v národním mužstvu 164 zápasů

premiéra: Kanada 4:3, přátelsky, Praha 25. 2. 1966

derniéra: SSSR 1:3, MS, Praha 14. 5. 1978

v lize 488 zápasů v letech 1963 – 1978

hráčská dráha: 1956 Tatra Smíchov, 1957 Bohemians, 1958 Slavia, 1963 vojenská základní služba a liga Dukla (od roku 1967 po převedení týmu do „civilu“ VSŽ) Košice, 1973 Sparta, 1978 EHC München 70,1980 EHC Essen-West (oba SRN) do roku 1981

trenérská dráha: 1981 svazový trenér brankářů reprezentačních výběrů, 1988 Sapporo (Japonsko) do roku 1989

Brankář se skvělým postřehem, bleskovou reakcí a s neuvěřitelnou uvolněností v kloubech upevňoval sebevědomí týmu, šokoval soupeře a okouzloval fanoušky zázračnými zákroky zejména proti střelám z bezprostřední blízkosti branky.

V klukovských letech to zprvu vypadalo spíše na fotbalovou kariéru. K prvnímu utkání v dresu nastoupil ještě dřív, než poprvé zasedl do školní lavice – jeho tatínkovi, vedoucímu žákovského mužstva Úředníků Karlín, se k zápasu sešlo jen deset kluků, ale neštěstí vzal na hřiště sebou i mladšího synka. Opravdu hrát začal Jirka až ve vršovickém Ďolíčku. Jako třináctiletý reprezentoval Prahu v žákovském utkání v Berlíně – na pravé spojce vedle Františka Veselého ze Slavie.

To už měl za sebou i počinek v hokejové brance. Do té ho přivedl kamarád Pavel Wohl, brankář žáků smíchovské Tatry. Vedle už ostříleného Pavla Jirka marně čekal na příležitost, a tak zkusil štěstí v hokejové Bohemce. Málem by už byl dal definitivně betonům sbohem, kdyby Pavel v pravou chvíli nezjistil, že slávistům právě chybí žákovský brankář, a Jirku jim nedoporučil. Po pěti letech dostal branec Holeček, to už spolehlivá opora prvního mužstva Slavie, které právě postoupilo do druhé nejvyšší soutěže, povolávací rozkaz do Jihlavy. Když se tam nápadně hubený gólman poprvé v šatně svlékl mezi svalnatými hokejisty, zrodila se – alespoň podle některých pamětníků – starší přezdívka.

V Dukle se v přípravě na sezonu 1963-64 sešlo pět brankářů, takže dva byli přespočetní. Jiřího převeleli do Košic, kde ho čekal jiný nováček II. ligy. Rok poté už byli vojáci z východu Slovenska v nejvyšší soutěži a jejich brankář v ní rostl od zápasu k zápasu. Roku 1966 Košičtí ukončili sezonu a rozpustili led, když Jirkovi dorazilo pozvání do národního mužstva, ve kterém se uvolnilo místo druhého brankáře pro MS v Lublani. Prakticky bez tréninku vyjel na led k poslednimu přípravnému utkání – proti Kanaďanům. Na mistrovství pak Dzurillův náhradník odchytal utkání proti Polákům (5:1) a tím považoval svůj úkol za skončený. Když ale v poslední den v přímém souboji o titul prohrávalo naše mužstvo ve 4. minutě 0:3, odvolal trenér Bouzek Dzurillu na střídačku a dalším ruským náporům vystavil novice Holečka! Prohra 1:7 byla krutou lekcí, ale Jirkova vina to určitě nebyla. Košický trenér Ladislav Štemprok o něm tehdy řekl: „Je velikou nadějí našeho hokeje. Má obrovskou chuť do hry, vůli něco dokázat a kromobyčejně pohotovou reakci na střely zblízka… Roste v něm nástupce Nadrchala a Dzurilly." Rok poté ve Vídni Holeček odchytal vedle Nadrchala jedno celé utkání a ve dvou dalších se s ním vystřídal. Před další sezonou byl však z reprezentačního kádru vyřazen – nezveřejněným důvodem nespravedlivého verdiktu byla údajně přemrštěná ctižádost, kterou prý vytvářel nežádoucí tlak na brankářskou jedničku. Křivdivé rozhodnutí přivodilo Jirkovu otci srdeční příhodu, která ho stála život…

Syn se skvěle rehabilitoval. Na světový led se sice vrátil až po čtyřech letech – ale slavně: na MS 1971 byl vyhlášen nejlepším brankářem (to si pak zopakoval ještě čtyřikrát) a novináři ho vybrali do své šestky all stars.

A pak už přišla Praha. Celý tým mistrů světa pracoval na hraně svých možností, ale málokterý jeho člen měl na dlouho vytouženém úspěchu takový podíl, jako on. Totéž se opakovalo v letech 1976 a 1977. A co chybělo ke čtvrtému titulu? Jiří původně chtěl skončit už po dosažení toho třetího ve Vídni roku 1977, ale trenéři ho umluvili, aby přidal rok. Před pražským šampionátem roku 1978 vyhlásil, že tentokrát opravdu uzavře kariéru v reprezentaci i ve Spartě, jejíž dres oblékl, když se roku 1973 vrátil do rodného města. Znovu byl skvělý. V základní skupině naši porazili sbornou SSSR 5:3 a v odvetě, ke které došlo v poslední den, na závěr nadstavbového měření sil čtyř nejlepších, by je o mistrovské vavříny nepřipravila ani porážka rozdílem jedné branky. Smolný zápas však skončil 1:3 a došlo na brankový rozdíl z celého turnaje, který měli Rusové o dva góly lepší… Celá hala tehdy skandovala „nevadí, nevadí“ a loučícího se Jiřího Holečka vyprovodil z ledu bouřlivé skandování jeho jména a neutuchající potlesk….

Roku 1998 byl Jiří Holeček oceněn jedenáctým místem v anketě Český hokejista století. Po Dominiku Haškovi druhý nejúspěšnější ze všech brankářů – dokonce o stupínek před legendárním Bohumilem Modrým.

MILOSLAV JENŠÍK