LACKÝ MIROSLAV

Kariéra 1962 Dukla Litoměřice, 1963 VŽKG Ostrava,  Tesla Pardubice. V lize odehrál celkem 339 zápasů.

Původně fotbalista, a v hokejovém týmu učiliště v Karviné pravý křídelní útočník, se mezi tyče postavil až v dorostu na popud trenérů, ale přesto se už na vojně představil i na ligovém ledě. Po dvou letech v zeleném se postavil po bok legendárního Mikoláše v dresu Vítkovic, ale ještě v průběhu sezony se stěhoval do Pardubic, kde právě končil jiný legendární golman – Vladimír Dvořáček.

V osmi sezonách se v dresu Tesly zařadil mezi nejlepší ligové brankáře a v silné brankařské konkurenci té doby si připsal dokonce dva starty na světovém šampionátu. K oběma přitom přišel tak trochu jako slepý k houslím. V hledáčku reprezentačních lodivodů byl přitom již od sezony 1965/66, kdy se hledal třetí golman za už neperspektivního Mikoláše.

Ale protože v té době ovládala reprezentaci dvojice Nadrchal - Dzurilla, tedy menší mrštný Nadrchal a vedle něj robustní typ stojícího brankáře, zosobněný slovenským Dzurillou, hledal se i trochu jiný typ brankáře. Lacký byl však téměř dokonalou kopií v té době velmi populárního Nadrchala. Výběr vedení československého hokeje tehdy padl na vysokého štíhlého Holečka, proslulého téměř akrobatickým stylem s tehdy moderním rozklekem.

Sezony 1965/66 a 1966/67 patřily plně této trojici, ale pardubický golman čekal na svou šanci. Tu poprvé dostal v konci sezony 1966/67, ale pro další, tentokrát olympijský ročník měl příslib daleko širších příležitostí. Nadrchal měl krátce po olympiádě oslavit už třicítku a po jedenácti letech v reprezentaci byl, dle tehdejších zvyklostí, zralý na hokejový důchod, a pro reprezentaci tedy již nepoužitelný. Jeho pozici pro hry v Grenoblu měl zaujmout právě Lacký. Pro olympijský tým měl tvořit dvojici s Dzurillou, ale nešťastný zákrok, při němž si zlomil prst na pravé ruce znamenal konec olympijského snu.

Do francouzského střediska nakonec odcestovala ostřílená dvojice Dzurilla - Nadrchal, ale pro novou sezonu, která měla být zakončena domácím šampionátem, se začal hledat jiný brankář menší postavy. Volba padla na kladenského Termera, který měl být náhradníkem Dzurilly na pražském mistrovství. Jenže všechno bylo nakonec jinak. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se vedení státu i strany obávalo zvýšené koncentrace obyvatelstva a pořadatelství šampionátu odřeklo. Turnaj se tak přestěhoval do švédského Stockholmu, kam se chystala i dvojice Dzurilla - Termer.

Jestliže před rokem stálo zranění účast Lackého, o rok později potkal stejný osud Termera, a protože Nadrchal už oficiálně ukončil reprezentační činnost, a nad Holečkem ještě stále visela nevyřčená kletba zákazu po nepovedeném šampionátu roku 1967, padla volba na pardubického brankáře. Vedení reprezentace navíc v šedesátých letech razilo přesvědčení, že první brankář má mít svou pozici jistou, aby se příliš nestresoval, což trochu vycházelo i z povahy Vlado Dzurilly, který se v té době s konkurencí smiřoval jen velmi obtížně. A Lacký, se svou kamarádskou a nekonfliktní povahou, byl pro takovou roli přímo ideálním adeptem. Na střídačce, v kabině, autobusu, hotelu i v letadle se vždy staral o dobrou zábavu, a mezi spoluhráči patřil jednoznačně k těm nejoblíbenějším. A co víc, Dzurilla, který jinak vyhledával společnost především svých slovenských spoluhráčů, především pravidelného spolubydlícího Golonky, se v blízkosti svého konkurenta pohyboval stále častěji, ba dokonce spolu jedli u jednoho stolu a v autobuse pravidelně sedávali vedle sebe. Jev dříve nevídaný.

Není proto divu, že se brankářská dvojice s jedničkou Dzurillou neměnila ani pro šampionát roku 1970, konaný opět ve Stockholmu. A to přesto, že v sezoně reprezentační trenéři vyzkoušeli na tomto postu celou řadu brankářů. V polovině tzv. olympijského cyklu však bylo třeba myslet na nejbližší hry, konané už za dva roky v japonském Sapporu, a osvědčené dvojici mělo být od nové sezony odzvoněno. Což se také stalo. V brance národního týmu dostávali stále více příležitostí Sakáč s Holečkem, na řadu přišli i reprezentační nováčci Crha s Hovorou, a pomalu sečteny byly i Lackého dny v dresu Pardubic. Na vojně v Jihlavě vyspěl do reprezentační fazony Jiří Crha, a po jeho návratu z Dukly mu „Prcek“ uvolnil místo, stejně tak, jako to kdysi, při jeho příchodu, udělal Vladimír Dvořáček. Ironií je, že v následující sezoně získal tým Pardubic první klubový titul mistra republiky. Ovšem už bez Miroslava Lackého, bez kterého by historie československého hokeje nebyla úplná.

JIŘÍ STRÁNSKÝ