MACHAČ OLDŘICH

Do II. ligy naskočil v rodném městě v sedmnácti letech. Už tenkrát udivoval tvrdými kyčelními bodyčeky. Když ho povolali do vojenské základní služby, v Jihlavě usoudili, že ho zatím nepotřebují, a pustili ho do Košic. Vedení obou Dukel si tehdy pláclo, že po roce přejde na Vysočinu, jenže když přišla chvíle k převelení, generálové z Východního vojenského okruhu řekli ne – a kde byla nějaká džentlmenská dohoda lidí od hokeje?

To už se o borce z Hané živě zajímali i stavitelé reprezentace. V závěru druhé košické sezony viděla Vídeň Oldřichův debut ve světové soutěži. A když začal před návratem do civilu stříhat metr, byli rázem v pohotovosti všichni prvoligoví lanaři. Košice ho chtěly udržet za každou cenu, ani jihlavský zájem neutuchal – ale on si vybral Brno. Přezdívka, která se tehdy zrodila, naznačovala, že v moravské metropoli museli sáhnout hluboko do klubové pokladny… Rozhodně se jim to vyplatilo.

Už od prvních kroků v národním mužstvu tvořil dvojici s Františkem Pospíšilem, na které nebylo třeba nic měnit, tak dobře se doplňovali. Když se Pospíšil pustil více dopředu, tvrdý a za všech okolností spolehlivý Machač mu kryl záda. „Měl jsem životní štěstí, že nás dali dohromady,“ zaznamenala kniha o brněnské Kometě jeho slova o společné dráze s kladenským bekem. „Byl mně oporou, přičemž moje role byla jednodušší. Nečekalo se, že budu tvořit, měl jsem za úkol bránit, rozbíjet, zatímco Franta rozehrávat a tvořit hru.“

Roku 1972 vybrali novináři oba novopečené mistry světa do obrany šestky all stars. Přestože hrál víc zezadu, Oldřich nakonec nastřílel v dresu se lvem víc gólů než jeho spoluhráč. I když je zaznamenával většinou tvrdými žíněmi  od modré čáry, dovedl se v pravou chvíli zapojit i do nájezdů na soupeřovu branku.

Škoda jen, že do Komety přišel v době, kdy skvělá plejáda hokejových profesorů začala postupně jeden po druhém opouštět velkou scénu. V prvních čtyřech letech jeho brněnského působení dokázal tým ještě obsadit třikrát druhé a jednou třetí místo; roku 1971 dokonce modrobílí vyhráli základní část ligové soutěže a teprve ve finále play off nestačili na vojáky z Vysočiny. Potom však už nastal neodvratný skluz do nižších pater tabulky. V sezoně 1976-77 už z hráčských legend zlaté brněnské éry v týmu zbývali pouze Olda v obraně a veterán Josef Černý v útoku. Průměrně a rozhárané mužstvo skončilo až na předposledním jedenáctém místě – pravda, s víc než bezpečným sedmnáctibodovým předstihem před sestupujícím Zlínem (tehdy Gottwaldovem). Pouhých 11 vítězství z celkového počtu 44 soutěžních zápasů, to byla pro slavnými lety zmlsané brněnské fanoušky až po okraj naplněná číše bolehlavu. Rok poté si tehdejší Zetor polepšil na deváté místo, ale pozornější pohled na tabulku prozradí, že od sestupového posledního místa jej dělil pouhý bod. Oldřich Machač, po Jiřím Holíkovi tehdy druhý nejčastější hráč ligové historie, se s elitní domácí soutěží rozloučil prohrou 3:9 na českobudějovickém ledě. A po druhém místě MS 1978 definitivně odložil i dres národního mužstva.

Jako jeden z mála špičkových hráčů nikdy neokusil trenérský chlebíček. Podle vlastního vyjádření si byl až příliš dobře vědom vznětlivosti, která by mu v tom řemesle byla na překážku. Ostatně po návratu ze zahraničních angažmá se začal naplno věnovat obchodní činnosti a hokeji už jen ve funkcionářských rolích. V letech 1990 – 1993 dokonce jako klubový prezident Komety.    

MILOSLAV JENŠÍK