MIZERA FRANTIŠEK

 

Co všechno znamenal pro českobudějovický hokej, se ani vypsat nedá. Jako syn jednoho ze zakládajících funkcionářů Stadionu začínal s hokejem v devíti letech, ale když ve čtrnácti letech oblékl dres jeho prvního mužstva, určitě to nebylo dílem protekce! A když se první lednovou neděli roku 1937 rozjel premiérový ročník hokejové ligy, patřil už k respektovaným hráčům, ačkoli mu  bylo teprve osmnáct! V dresu s číslem 1 pak v nejvyšší soutěži válel celá dvě desetiletí.

Po skončení druhé světové války patřil k těm, kteří doslova vydupali ze země českobudějovický zimní stadion, po pražské Štvanici druhý v českých zemích. Sám dokonce vedl jeho stavbu. V sezoně 1946-47 patřil k prvním mimopražským borcům, kteří byli zkoušeni v reprezentačním béčku. Spolu se svým věrným souputníkem Čeňkem Píchou se pak na podzim 1947 objevil  i  v širší olympijské nominaci. V té sezoně měli pražští hráči ještě vrch, ale Jihočeši se díky pravidelnému tréninku na umělém ledě zápas od zápasu neskutečně zlepšovali; on sám, technicky výborně vybavený střední útočník s mimořádnou schopností tvořit hru, se rychle stal středem vážného zájmu mistrovského LTC, který si ho alespoň několikrát vypůjčil pro mezinárodní zápasy.  

Po tragické ztrátě šesti reprezentantů při letecké havárii v listopadu 1948 patřila dvojice českobudějovických útočníkům k hráčům, kteří hned pro první mezistátní zápas doplnili prořídlé řady týmu a v dalším průběhu sezony se pevně usadili v reprezentačním kádru. Po úspěšném vystoupení na MS 1949 se s Mizerou počítalo i pro obhajobu světového prvenství v Londýně, ale ze závěrečného soustředění ho vyřadilo zranění.

V sezoně 1950-51 jako kapitán a vedoucí první útočné formace dovedl „Budějky“ k mistrovskému titulu. S Vintířem Němcem a Píchou na křídlech nastřílela tato formace 46 z 62 ligových branek mužstva. On sám si připsal „jen“ 7 gólů, ale kdyby se v těch časech již zaznamenávaly také asistence, vyšlo by najevo, jaký obrovský podíl na úspěších patřil jeho vtipným, přesným a dokonale načasovaným přihrávkám. To byla ostatně jeho hlavní role i v dresu s lvíčkem. 

Patřil k reprezentantům, které sice nezasáhl hanebný justiční zločin z roku 1950, ale kteří se rovněž už nesměli objevit v národním mužstvu. V lize však znovu a znovu dokazoval, že pro mezinárodní věhlas našeho hokeje mohl ještě mnoho vykonat.

Uprostřed 50. let s blížící se čtyřicítkou už vážně pomýšlel na ukončení hráčské kariéry, ale v klubu o tom dlouho nechtěli ani slyšet. Přesun do role trenéra přišel naráz, když bylo počátkem roku 1957 třeba přes noc najít náhradu za odvolaného Františka Pergla, a byl nepochybně úspěšný – protože před novou sezonou přišlo z Prahy pozvání, aby se ujal vedení národního mužstva. Ocenění ho hřálo a možná by bylo došlo k dohodě, kdyby si ústředí nekladlo podmínku jeho trvalého přesídlení do Prahy. Na to byl příliš velký lokální patriot!

V trenérské roli vytrhl mateřskému klubu trn z paty ještě v sezoně 1973-74, ale jinak se v něm věnoval převážně organizátorské činnosti. 

MILOSLAV JENŠÍK