První český brankář mezinárodní extratřídy imponoval klidem, soustředěností na hru a vysokým standardem vyrovnaných výkonů. Když se objevil na velké scéně, pyšnil se už náš hokej olympijským bronzem a šesti tituly mistrů Evropy. Přesto bylo znalcům brzy nad slunce jasné, že takovou hvězdu v brance, jaká tu vychází, ještě nikdy neměli!
Cvičil a sportoval odmalička. V Sokole Smíchov I se věnoval gymnastice a atletice a v národní házené si udělal jméno už v dorostu; později se v ní, to už v dresu Slavie, stal nejlepším středním útočníkem Prahy. Kdyby se ta pohledná hra rozšířila i za hranice, dres s lvíčkem by se mu ani v ní nepochybně nevyhnul. K hokeji ho však musel doslova dotlačit spolužák ze smíchovské reálky a velký kamarád Vilda Šťovík, s kterým později vždy naráz vstoupil nejprve do ligy a reprezentace, jen o pár týdnů později na světový šampionát a posléze i mezi mistry světa.
Jak to všechno začalo? Jednou se domluvil s Vildou, který bydlel kousek za Prahou v Kamenici, že si tam spolu zabruslí na rybníku. Bylo u toho ještě pár chlapců z dorostu LTC, a tak si to rozdali „na dvě“. Sokol ze Smíchova byl pochopitelně na ostatní hráče krátký, a tak ho postavili do branky. Byl v ní hned jako doma. Vilda potom už nedal pokoj, dokud ho nedovlékl na dorostenecký trénink na Štvanici. Tam se přes noc stal prvním brankářem mladé směny LTC.
Od založení klubu v roce 1927 hájil branku mistrovského týmu někdejší sparťan Jan Peka. Do branky národního mužstva se poprvé postavil roku 1913 a od roku 1925 už mu ten post nikdo nevzal. Ještě roku 1936, kdy už mu táhlo na dvaačtyřicátý rok, chytal na olympijském turnaji v Garmisch-Partenkirchenu. Po návratu domů se ale se 76 mezistátními zápasy na osobním účtu rozhodl ukončit kariéru.
Kdo může zastoupit takovou legendu? V LTC měli brankáře Františka Krčmu a ze Slavie získali Antonína Houbu. Zdálo se, že jde pouze o to, kdo z nich se stane jedničkou v elitním klubu a tím pádem i v národním mužstvu. K prvním dvěma reprezentačním utkáním nové sezony nastoupil Krčma, ale potom se proti Kanadanům do branky postavil – Bohumil Modrý z juniorky!
Ještě v říjnu se představil ve fotoreportáži sportovního týdeníku Star ze suché předsezonní přípravy jen jako „mladý brankář LTC“. Redaktor ani neznal jeho jméno. Kdo by si v těch časech pořádně všiml třetího gólmana? Brzy se však ukázalo, že má talent, jaký se hned tak nevidí. A že je to mimořádně inteligentní, hloubavý a důsledný chlapík, který se do detailů zamýšlí nad postavením brankáře v mužstvu, nad taktikou i technikou jeho hry a řešením pravidelně se opakujících situací. V té době už studoval na stavební fakultě Českého vysokého učení technického a bylo to znát i v hokejové brance. Prostě inženýrský mozek!
Stačilo mu pár týdnů nové sezony, aby se stal nepochybnou reprezentační jedničkou. Své postavení obhájil i na MS 1937 v Londýně a rok poté na šampionátu v Praze už patřil k ostře sledovaným aktérům turnaje. Skvěle zachytal zejména proti Švýcarům (3:2). Kouč vítězných Kanaďanů Max Silverman řekl pražským funkcionářům trochu žertem, trochu vážně: „Půjčte nám Modrého na jednu sezonu a uděláme vám z něho brankáře, jakého Evropa ještě neměla!“
Mezinárodní izolací v časech nacistické okupace a druhé světové války byly těžce postiženy kariéry téměř všech našich prvních mistrů světa z roku 1947. Nejvíc ze všech však zbrzdila růst Modrého, který se za jiných okolností mohl už na počátku čtyřicátých let stát světovou hvězdou.
Už v zimě 1939-40 (to mu bylo jen třiadvacet let!), začal pro Foglarův dětský časopis Mladý hlasatel psát Školu hokejového brankáře; v následujícím ročníku pak přidal ještě Vyšší školu. První u nás se cílevědomě zabýval zužováním a vykrýváním střeleckých úhlů. Oněch patnáct článků ve dvou sériích, doprovázených instrukčními fotografiemi a gólmanovými vlastnoručními kresbami, se nadlouho stalo biblí začínajících strážců branky. Ještě po letech je hltal třeba i Josef Mikoláš nebo pozdější reprezentační kouč Jaroslav Pitner.
Roku 1943 Modrý nečekaně zaměnil žlutý a červený dres LTC za modrobílý pražského Stadionu. Nešlo o přestup v pravém slova smyslu. Stadion už nějaký čas marně usiloval o postup do ligy; k tomu měl teď pomoci zapůjčený nejlepší domácí brankář. Mistrovský klub si mohl takovou velkorysost dovolit, měl vedle něho ještě prvotřídní dvojici Jiřího Hertla a Jindřicha Štěpánka a v lize neměl konkurenci. A Modrý se po úspěšném splnění své mise vrátil.
Ve třech světových soutěžích po druhé světové válce patřil k pevným pilířům národního mužstva. Na MS1947 soutěžil o tehdy ještě neoficiální pozici brankáře číslo jedna se Švédem Arne Johanssonem. Kdyby nic jiného, lépe četl hru a byl stylovější. Rok poté na zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici byl více ceněn Kanaďan Murray Dowey, ale roku 1949 ve Stockholmu už nebylo pochyb, že Modrý je mezi gólmany nejlepší! V rozhodujícím duelu se Švédy (3:0) řadou excelentních zákroků udržel při počátečním náporu soupeře čisté konto a vytvořil tak základ pro pozdější triumf.
Pod olympijskou vlajkou mu Kanaďané nabídli, aby u nich zkusil štěstí. Hovořilo se i o kontraktu v NHL, ale jeho spíše zajímalo uplatnění v předním amatérském týmu, které by mohl spojit s působením na zkušenou v některé kanadské stavební firmě. Byl v té věci i za tehdejším totalitním ministrem informací a osvěty Václavem Kopeckým. Politik, který dohlížel na sport a rád se stavěl jako přítel sportovců, mu uvolnění do země javorového listu víceméně slíbil. Kladl si jen podmínku, aby Modrý pomohl k dobytí světového vrcholu ve Stockholmu. Když však naši skutečně přivezli domů pohár mistrů světa a brankář měl na jeho získání lví podíl, nechvalně známý demagog se k pár měsíců starému slibu už neznal.
Na prahu další sezony už se Modrý stále více věnoval svému povolání, takže neměl vždy dost času na trénink; navíc se nedokázal smířit s ministrovou licoměrností. Uvažoval o zakončení sportovní dráhy. Když se mu nevydařilo přípravné utkání národního mužstva s anglokanadskými profesionály Harringay Racers (5:7), požádal o uvolnění z reprezentace.
Nezúčastnil se už ani přípravného tábora před MS 1950. Když pak bylo mužstvu za známých okolností znemožněno obhajovat světový primát a jeho jádro bylo po neuskutečněném odletu do Londýna pozatýkáno, vzpomněli si estébáci i na Modrého. Přestože už nebyl členem týmu, vybrali si ho k přípravě hanebného vykonstruovaného procesu do role vůdčí osobnosti „protistátní“ skupiny hokejistů…
Nebyla to náhoda; ing. Bohumil Modrý byl muž pevné morální integrity a přesvědčený stoupenec masarykovské demokracie; patřil mezi nejpopulárnější sportovce země a pro své osobní vlastnosti a postoje se těšil mimořádnému respektu. Pokud chtěl totalitní režim zastrašit sportovce, které musel přece jen čas od času vyslat do demokratického světa za železnou oponou, v Modrém našel hlavní osobu pro svůj zvrhlý scénář. Legendární brankář si nakonec od soudu odnesl nejtvrdší rozsudek: čtrnáct let nepodmínečného odnětí svobody!
V rámci amnestie k desátému výročí osvobození republiky byl roku 1955 spolu s dalšími hráči s nejtěžšími tresty (pokud lze hovořit o trestu tam, kde chybí skutečná vina) propuštěn z vězení. Na svobodu si však přinesl těžké – a jak se později ukázalo, smrtelné – onemocnění, vyvolané ozářením při práci v jáchymovském uranovém mlýně.
Spousta hokejových fanoušků si přála vidět ho znovu v brance. Zkusil to v I. ČLTK (tehdy Spartaku Motorlet), ale zdravotní potíže už mu hru znemožnily, stejně jako práci trenéra, kterou mu klub nabídl.
Ing. Bohumil Modrý předčasně podlehl své nemoci v nedožitých sedmačtyřiceti letech. Na jeho pohřbu se sešly stovky lidí. Chyběli tam však představitelé tehdejší ústřední hokejové sekce ČSTV, kterým účast „nedoporučila“ nejvyšší politická místa. S odstupem času byl in memoriam uveden do světové i české síně hokejové slávy. Jeho jméno nese ocenění pro nejužitečnějšího hráče domácí extraligy. Po zásluze by však s tím jménem mělo být spojeno – a je o tom přesvědčen nejen autor těchto řádek – i některé z nejvyšších státních vyznamenání…
MILOSLAV JENŠÍK
