NĚMEC OLDŘICH

OBRÁNCE

(16. 7. 1922 v Praze – 14. 3.1995 v Praze)

obránce, hůl nalevo

mistr světa a Evropy 1949

číslo dresu 1949: 2

v národním mužstvu 15 zápasů, 2 góly

premiéra: Švýcarsko 9:1, přátelsky, Praha 9. 12. 1948

derniéra: Švédsko 0:5, přátelsky, Stockholm 9. 12. 1949

první i poslední gól: Polsko 8:2 (2x), přátelsky, Ostrava 24. 3. 1949

v lize 62 zápasů, 26 gólů; mistrovské tituly 1946, 1947, 1949

hráčská dráha: od žáků LTC Praha, 1942 Klagenfurter AC (Rakousko, tehdy jako součást „Velkoněmecké říše“), 1944 LTC Praha / OD Praha / Tatra Smíchov - do roku 1954, liga od roku 1946

V žactvu LTC se objevil díky dlouholetému přátelství svého otce s tvůrcem klubové líhně Oldřichem Zábrodským starším, které se zrodilo za bojů na Sibiři mezi dvěma důstojníky jednoho pluku ruské legie. Svou další sportovní cestu už si formoval sám. Nepatřil k zářivým hvězdám, kterým aplaudují bariéry – ale vždy byl bojovníkem a pracantem, jací jsou solí každého úspěšného týmu. Vyšel z „druhé vlny“ jedinečného dorostu LTC, k níž z příštích reprezentantů patřili také Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Karel Stibor, Vladislav Müller nebo promarněný velký talent Viktor Lonsmín. Mateřský klub pak opustil jen dvakrát. Poprvé roku 1942, když byl spolu s dalším budoucím mistrem světa Josefem Kusem povolán nacistickými okupanty k nuceným pracím „totaleinsatzu“; tehdy se Josefu Malečkovi díky jeho bohatým kontaktům podařilo zařídit pro oba rakouský Klagenfurter s hrou za tamní tým a pražské noviny s radostí, ve které byla i škodolibost k okupantům, informovaly zasvěcené čtenáře o častých gólech, které v říšské lize stříleli jakýsi Kuss s jakýmsi Nemetzem. Podruhé na prahu sezony 1947-48, kdy LTC měl pro zadní řady (v časech, kdy se hrálo na dvě obrany) pět stříbrných olympioniků: Josefa Trousílka, Vilibalda Šťovíka, Miloslava Pokorného, Oldřicha Zábrodského a nově získaného Přemysla Hainého. Tehdy se Malečkovi, který trénoval ŠK Bratislavu, odvděčil tím, že posílil jeho svěřence. Ale po roce už byl znovu v LTC – právě včas, aby si spolehlivými výkony zajistil nominaci pro stockholmský šampionát. Vytvořil tam výtečnou dvojici s Jiřím Macelisem. Z šesti gólů, které naši dostali v pěti zápasech finálové skupiny, přes ně šly jen dva!

Členem národního mužstva zůstal i v následující sezoně, do nominace pro Londýn se však po převedení Vladímíra Kobranova a Augustina Bubníka do obrany už nevešel. Nemohl být s kamarády ani osudného večera ve „Zlaté hospůdce“, protože odcestoval s reprezentačním béčkem do Polska. Zato hned po návratu do Prahy se snažil za uvězněné intervenovat – a to roku 1950 vyžadovalo pořádný kus odvahy. Uvěznění spoluhráči mu tu statečnost nikdy nezapomněli…

MILOSLAV JENŠÍK