POKORNÝ MILOSLAV

OBRÁNCE

(5. 10. 1926 v Praze – 8. 11. 1948 v Lamanšském průlivu)

mezi žáky „Švícko“

obránce, hůl nalevo

mistr světa 1947, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948, mistr Evropy 1947 a 1948; člen Síně slávy českého hokeje

číslo dresu 1947: 8

v národním mužstvu 19 utkání, 4 góly (všechny ve světových soutěžích)

premiéra: Švédsko 2:0, turnaj, Stockholm 1. 12. 1946

derniéra: USA 4:3, MS, Svatý Mořic 8. 2. 1948 (v rámci ZOH, do nichž se však zápasy USA nezapočítávaly)

první gól: Švýcarsko 6:1, MS, Praha 20. 2. 1047

poslední gól: Rakousko 17:3, ZOH a MS, Svatý Mořic 4. 2. 1948

v lize 13 zápasů a 3 góly v letech 1945 – 1948; mistrovský titul 1947 a 1948

hráčská dráha: 1936 LTC Praha, 1945 SK Podolí, 1946 LTC Praha, 1948 ATK Praha (za ten již nenastoupil)

Mimořádně slibný hráč patřil k zázračným dětem českého hokeje. Bruslařsky výrazně vynikal už mezi žáky. Vedoucí mládeže v LTC Oldřich Zábrodský starší ho využíval jako prubířský kámen dalších adeptů hokejové slávy; který vyhlédnutý klouček stačil při veřejném bruslení na Štvanici držet alespoň chvíli krok se „Švíckem“, bystře se proplétajícím davem na bruslích, měl vyhráno.

Žákovská přezdívka, která se pochopitelně s lety postupně vytratila, odrážela nejen Mílovu živost a pohyblivost, ale i původ: jeho otec, obuvník a sedlář, v LTC pomáhal s opravami výstroje i s vedením žáků. Syn hrával v žactvu i v dorostu centra prvního útoku. Jako útočník debutoval i v lize, když ho LTC v ročníku 1945-46 zapůjčil na zkušenou do SK Podolí. Před sezonou byl povolán zpět do mistrovského týmu a přeřazen do obrany.

Už v prosinci 1946 se úspěšně uvedl v národním mužstvu jako první z vítězného týmu turnajového neoficiálního mistrovství Čech a Moravy z roku 1944, ze kterého se rekrutovali i pozdější světoví šampioni Josef Jirka, Augustin Bubník a Miloslav Charouzd.

Byl výtečně technicky vybavený i dostatečně tvrdý, navíc univerzál k pohledání. I když hrál raději nalevo, podle potřeby střídal pozice v obraně a za národní mužstvo si třikrát zahrál i v útoku: na levém křídle nastoupil proti Švýcarům a Belgičanům na pražském světovém šampionátu, na pravém v průběhu utkání s USA v únoru 1948 v Praze vystřídal zraněného Vladimíra Kobranova. V reprezentaci si dokonce zachytal – a v olympijském turnaji! Šlo však jen o dvě minuty v utkání s Velkou Británií ve Svatém Mořici, po které podle tehdejších pravidel (bez betonů, s vypůjčenou brankářskou holí a rukavicemi) zaskočil za vyloučeného Bohumila Modrého; dostal jeden gól.

Jeho pravé místo bylo v obraně, odkud vyrážel k útočným nájezdům. Takové pojetí hry dovedl o dvacet let později k dokonalosti Jan Suchý. Viděna dnešníma očima je zápasová i střelecká bilance Pokorného vskutku kuriózní: v počtu utkání i vstřelených gólů dosáhl v reprezentaci víc než v lize! Ale tak to nezřídka chodilo v časech, kdy národní mužstvo sehrálo v sezoně víc zápasů než klubová mužstva v bojích o body.

Mike Buckna ho pozorně sledoval už jako žáčka a od svého návratu do naší země v něm cílevědomě připravoval ofenzivního obránce a žolíka pro klíčové chvíle velkých zápasů. Vše dávalo zapravdu předpokladům, že mladý, ale už zralý hráč se brzy stane hvězdou světového formátu.

Osud rozhodl jinak. Vytvoření armádního mužstva ATK v roce 1948 zastihlo Miloslava Pokorného uprostřed vojenské základní služby. Dříve však, než mohl poprvé obléci nový dres, odcestoval s reprezentačním výběrem na první zájezd nové sezony. Mnoho tehdy nechybělo, aby zůstal doma a vyhnul se tak tragické nehodě; armáda zprvu odmítala pustit své hráče na reprezentační zájezd, trvala na jejich účasti v předligovém soustředění. Vojenští páni se však nakonec umoudřili a tak odcestovali i Pokorný a Přemysl Hainý. První z těch dvou se pak v Paříži shodou okolností octl mezi šesti borci, kteří se měli do Londýna přesunout o den později než jádro týmu. Letadlo i s posádkou a cestujícími však beze stopy zmizelo ve vlnách Lamanšského průlivu…

MILOSLAV JENŠÍK