POSPÍŠIL FRANTIŠEK

Na prahu světového šampionátu 1972 se stal kapitánem národního mužstva. A když se roku 1977 náš tým radoval z již třetího světového prvenství v rozpětí pouhých šesti let, byl to on, kdo již potřetí převzal pohár mistrů světa a jako první z týmu jej vítězoslavně pozvedl nad hlavu.

Hrát začal v žactvu rodné Unhošti. Hokej tam nebýval ledajaký, roku 1951 se Unhoštští probojovali až do jedné z kvalifikačních skupin, jejichž vítězové si v příští sezoně zahráli v lize. Jenže jak po celé zemi přibývalo zimních stadionů, byly týmy odkázané na mráz rok od roku více odsunovány do pozadí. Naštěstí pro Františka vedla jeho další cesta po ukončení základní školy na Kladno. Náhoda to nebyla; Vladimír Svoboda, trenér výborného dorostu PZ Kladno, si ho vyhlédl na jednom školním turnaji. Kluka s vynikajícím prospěchem by byli rodiče i učitelé rádi viděli na studiích, ale pro něho už v té době daleko víc znamenal hokej.

Dres ligového týmu SONP si vyzkoušel už v předjaří 1961, o mistrovské body si poprvé zahrál až v novém ročníku soutěže v říjnu na litvínovském ledě. Přestože už v dorostu hrál stabilně levého obránce, jeho ligová premiéra se odehrála na levém křídle. Záskok ve skvělé společnosti – po boku reprezentačních matadorů Jaroslava Volfa a Bohumila Proška – skončil  6:6 a on si hned zapsal i  svůj první ligový gól. Brzy se však prosadil tam, kam patřil: v obraně. Tehdejší trenér Kladna Přemysl Hainý se svého času stal mistrem světa také jako levý bek, a tak přesně věděl, kam s talentovaným novicem. František pak dostal skvělou školu vedle skvělého Stanislava Bacílka.

Kladenský dres ve vrcholných letech své hráčské dráhy nikdy nesvlékl. Jiné hráče v těch časech přinutila k dočasnému opuštění životního klubu alespoň vojenská základní služba, ale to se ho netýkalo. Ne, že by snad urostlému a fyzicky zdatnému mladému muži někdo zařídil modrou knížku. Nebylo to potřeba. Tehdy platilo okřídlené: „já jsem horník, a kdo je víc?“ František byl zaměstnán jako důlní měřič a pracovní úvazek v dolech chránil před vojnou naprosto spolehlivě. Co je psáno, to je dáno. Platilo to i tenkrát – i když šlo o v té době již do značné míry formální zaměstnání extratřídního hokejisty…  

Na Kladně dobře věděli, koho a proč si tak úzkostlivě chrání. V sezoně 1966-57, v jejímž závěru debutoval ve Vídni na světovém šampionátu, skončilo Kladno v lize sedmé. V následujících ročnících bylo dvakrát páté, potom čtvrté, dvakrát třetí, pak sice přišlo maličké zakolísání v podobě jen čtvrtého a pátého místa – ale v sezoně 1975-76 kapitán Pospíšil (čéčko mu v kladenském dresu patřilo se stejnou samozřejmostí jako v národním mužstvu) dovedl tým paní Poldi k jeho prvnímu mistrovskému titulu, zopakovanému pak i v následujících dvou letech.

Na Kladně jako v reprezentaci byl vždy pevným pilířem defenzivní činnosti. Za všech okolností stoprocentně soustředěný dokonale četl hru. A nevyrovnatelný byl i v přehledu, s jakým zakládal útočné akce svého mužstva. Kolika precizními přihrávkami se podílel na střeleckých úspěších klubového i reprezentačního spoluhráče Milana Nového?  A kolika asistencemi se podílel na gólech národního mužstva, jakému rovné jsme nikdy předtím neměli?

„Jedna z vůdčích osobností československého hokeje sedmdesátých let. Klidný, rozvážný tvůrce hry ze zadních pozic s perfektním založením útoku, přesnou a včasnou přihrávkou. V obranné činnosti důrazný se spolehlivou poziční hrou.“ Tak ho v knize 100 let českého hokeje charakterizoval jeho trenér v reprezentaci Karel Gut.

MILOSLAV JENŠÍK