ROZIŇÁK VÁCLAV

 

Lední hokej začal hrát v pražském Podolí v prvotřídní pozemkářské partě, pro kterou byla hra na ledě zpočátku jen ideálním doplňkovým sportem pro zimní období. Jako dorostenec se aktivně věnoval i dalšímu proslulému sportu té pražské čtvrti na pravém břehu Vltavy.  

Situace se změnila, když se trénování podolských „kanaďanů“ ujal bývalý internacionál Karel Hromádka a obranu načas posílil jeho někdejší kolega z LTC i národního mužstva Jaroslav Pušbauer. Výsledky poctivé práce na sebe nedaly dlouho čekat. Roku 1942 se modrožlutí probojovali do ligy. Ve svém prvním utkání v nejvyšší soutěži podlehli mistrům z LTC až po velikém boji 1:3 a Roziňák vstřelil jejich první ligový gól. Napodruhé už zdolali Spartu 4:3 a v konečné tabulce skončili čtvrtí před zkušenými týmy z Českých Budějovic a Vítkovic!

Už tehdy se o dravé a technicky výborně vybavené pravé křídlo s neutuchajícím střeleckým apetitem začal zajímat LTC. Podolí o odchodu svého nejlepšího hráče dlouho nechtělo ani slyšet. Nakonec k němu svolilo až o celých pět let později, kdy už „Róza“ patřil mezi mistry světa. Výměnou získalo dva hráče; jedním z nich byl příští devětačtyřicetinásobný reprezentant a mistr světa Miloslav Charouzd.

Už v době nacistické okupace bylo zřejmé, že útočník z Podolí bude v budoucnu patřit mezi reprezentanty osvobozené země. Příležitost dostal hned v prvním mezistátním utkání ve Stockholmu. Brzy poté oblékl dres s lvíčkem i na pozemkářské trávě. Výborně hrál i fotbal. Kdyby se mu naplno věnoval, nepochybně by také v něm patřil k předním borcům.

Na pražském MS 1947 se v roli pravého křídla druhého útoku střídal s Josefem Kusem, na ZOH 1948 ve Svatém Mořici s Vladimírem Kobranovem. Když však v sezoně 1948-49 začal v LTC hrát v první řadě s Vladimírem Zábrodským a Stanislavem Konopáskem a okamžitě si s nimi na ledě výborně porozuměl, otevřely se mu i v reprezentaci nejskvělejší perspektivy. Takovou útočnou formaci národní mužstvo nikdy předtím nemělo!

V rozhodujícím utkání se Švédy (3:0), které zpečetilo druhý titul mistrů světa pro naše barvy, vstřelil každý z těch tří po gólu. Ve chvíli triumfu nikdo nemohl tušit, že skvělé trio už nikdy žádná světová soutěž neuvidí. V následující sezoně však bylo jádro národního mužstvo ve vykonstruovaném procesu odsouzeno k dlouholetým trestům odnětí svobody – Václav Roziňák na deset let!

Když byl v amnestii roku 1955 po pěti létech věznění propuštěn na svobodu, chtěl spolu s dalším mistrem světa Augustinem Bubníkem hrát za brněnskou Zbrojovku. Totalitní režim jim to znemožnil, ale již v následující sezoně se pod obrovským tlakem hokejových hledišť směli Roziňák a Konopásek znovu sejít se Zábrodským v jednom týmu – tentokrát ve Spartě. Naplněné tribuny zase nadšeně tleskaly báječné trojici. „Róza“ se dostal do skvělé formy. Ještě ve čtyřiceti letech by byl kdykoli mohl nastoupit za národní mužstvo – ale to nebylo neprávem vězněným hráčům už nikdy umožněno.

Roku 1967 získal jako trenér angažmá v Curychu. Když v srpnu následujícího roku vpadly do naší země sovětské divize, aby učinily konec reformám pražského jara, rozhodl se, že se už do vlasti nevrátí a trvale se usadil ve Švýcarsku. Jedna zkušenost s vykonstruovaným obviněním a několikaletým pobytem ve vězení a uranových lágrech mu zcela stačila.

Když se padesát let po svém triumfu z roku 1947 žijící mistři světa znovu sešli v Praze, Václav Roziňák už mezi nimi být nemohl – umíral ve svém novém domově na těžké rakovinové onemocnění…     

MILOSLAV JENŠÍK