ŠŤOVÍK VILIBALD

OBRÁNCE

(9. 10. 1917 v Praze – 8. 11. 1948 v Lamanšském průlivu)

v dorostu „Šňupka“, později „Markýz“

obránce, hůl nalevo

mistr světa 1947, držitel stříbrné medaile ze ZOH1948, mistr Evropy 1947 a 1948, účastník dalších MS 1937 a 1939; člen Síně slávy českého hokeje

číslo dresu 1947: 3

v národním mužstvu 43 utkání v letech 1937 – 1948, 3 góly (všechny na MS 1947)

premiéra: Kanada 2:6, přátelsky, Praha 7. 1. 1937

derniéra: Kanada 3:3, přátelsky, Praha 19. 2. 1948

první gól: Rumunsko 23:1, MS, Praha 15. 2. 1947

poslední gól: Belgie 24:0, MS, Praha 21. 2. 1947

v lize 47 utkání v letech 1937 – 1948, 9 gólů; mistrovské tituly 1937, 1938, 1939, 1940, 1942, 1943, 1944, 1946, 1947 a 1948

hráčská dráha: 1931 – 1948 LTC Praha

Jediný z pětice obránců našich prvních mistrů světa z roku 1947 působil na beku už od svých hokejových začátků – ostatní se nejprve prosadili v útoku a do beku se posunuli až jako hotoví hráči. Začínal v prvním žákovském týmu českého hokeje, který byl v LTC založen na počátku třicátých let, a později se stal prvním odchovancem klubu, který směl obléci dres prvního mužstva. V žactvu i dorostu byl jeho spoluhráčem stejně talentovaný Václav Korynta; zprvu se zdálo, že spolu budou válet i v lize a v národním mužstvu, ale pak Koryntovi došel dech a Šťovík postupně vyzkoušel řadu partnerů, než našel to pravé místo po levici Josefa Trousílka.

Poprvé se potkali ve Slavii, ne však na ledě (k tomu došlo až roku 1939 v LTC), ale mezi mladými svěřenci „otce“ Jandery v atletickém odboru. Vilda miloval rychlost, a tak zkoušel sprinty; později strávil nějaký čas i mezi slávistickými cyklisty. Když se však do hokeje pustil vážně a naplno, zůstal jeho jediným doplňkovým sportem fotbal.

Na ligovém i mezinárodním ledě byl vždy tím spolehlivým „pátým vzadu“. A míval ještě jedno, zcela speciální poslání: když si některý z hráčů soupeře dovolil příliš na technické hrače menších postav, jako byli Stanislav Konopásek nebo Karel Stibor, potkal se na ledě při nejbližší vhodné příležitosti s urostlým Štovíkem – a ten už mu to spočítal. Roli bodyguarda drobnějších spoluhráčů bral Vilda vždy vážně a odpovědně.

Kdo by se byl nadál, že chlapec do té míry posedlý sportem, se posléze promění ve velice příjemného společníka, vyhlášeného elegána a ctitele půvabných tenistek? Nakonec se „Markýz“ dal i na golf, což tehdy mezi špičkovými sportovci zdaleka nebylo tak běžné jako dnes.

Kdyby pro náš hokej neudělal nic víc, než že přivedl na led svého nejlepšího kamaráda Bohumila Modrého, věru by to nebylo málo. „Šťovíček“, jak si zkraje jeho příjmení mylně upravili někteří novináři, však dokázal mnohem víc. Před památným pražským šampionátem v roce 1947 sice nemohl chytit tu pravou formu, ale Bucknovu důvěru, založenou už na konci třicátých let, neztratil – a v průběhu turnaje se rozehrál k výborným výkonům.

Své si zastal i v olympijském Svatém Mořici a bez debat se s ním počítalo i pro „stockholmskou“ sezonu. Na jejím prahu ho však čekala tragická smrt ve vlnách Lamanšského průlivu.

MILOSLAV JENŠÍK