Gólman vytáhlé postavy spojil aktivní kariéru převážně s jihočeskou metropolí, v níž se narodil. Začínal bruslit na zamrzlé Malši a z týmu Jirsíkova gymnázia se přes dorost AC Stadionu propracoval do ligové sestavy (klub mezitím direktivně přijal název ZSJ SKP JNV), která v roce 1951 získala na dlouhou dobu jediný mistrovský titul pro České Budějovice.
Poslední čtyři ligová utkání v sezoně 1950 – 51 nemohl absolvovat zkušený Karel Kroupa, kterého vyšší moc povolala na dlouhodobé cvičení do armády. V brankovišti se proto střídali mladíčci Jiří Kolouch s Janem Vodičkou. První z nich nastoupil v bojích o body, druhý dostal příležitost v přípravných a turnajových zápasech. Stál v brance i v domácím souboji s Bratislavou, který měl být ligový, ale hosté požádali o změnu na přátelský, neboť jim chyběli klíčoví hráči.
Podíl na zisku nejcennějších medailí přesto právem patří i Vodičkovi, jenž od následující sezony zastával post budějovické jedničky. Po několika odkladech
nastoupil v třiapadesátém na dvouletou vojenskou službu do ligového Tankisty Praha, kde si prodloužil pobyt ještě o další rok coby voják z povolání. Jeho výkony na pražské Štvanici neunikly pozornosti stavitelů národního mužstva. Zařadili jej do mužstva pro olympijský turnaj a zároveň světový šampionát v italské Cortině d´Ampezzo roku 1956.
Páté místo československého mužstva pod vrcholky Dolomit se ale tehdy proměnilo skoro v národní tragédii. Jan Vodička zůstal jako jeden z mála hráčů ušetřený drtivé kritiky. „Trenér Láďa Bouzek udělal nominaci a tréninkový plán, jehož součástí bylo závěrečné soustředění ve Vysokých Tatrách, které leží v podobné nadmořské výšce jako Cortina. Jenže soudruzi nás místo do Tater poslali na turné po Švýcarsku, kde jsme hráli pouťové zápasy v horských střediscích pro pobavení rekreantů,“ spatřoval gólman zárodek neúspěchu.
Soupeři naše hokejisty neprověřili, led na malých kluzištích byl mizerný. Výprava se pohybovala v mnohem výš nad mořem, než se nacházelo dějiště her. Následovaly potíže s aklimatizací a mužstvu chyběla souhra. V Cortině před zahájením bojů zbývaly dva tréninky, při nichž se musela zabudovat do herního systému chomutovská dvojice Otakar Cimrman – Miroslav Klůc, kterou vedení hokejového svazu proti vůli trenéra Bouzka zařadilo na poslední chvíli do kádru místo budějovických Antonína Španingra a Vlastimila Hajšmana.
Na olympijském kluzišti pod širým nebem Čechoslováci zdolali o gól tým USA a potom i slabé Poláky, ale v šestičlenné finálové skupině podlehli Kanadě 3:6, Švédům 0:5, Rusům 4:7, porazili Německo 9:3 a nakonec se sklonili před Američany po výsledku 4:9. Poslední zápas se pro Vodičku stal utrpením. „Protihráč mi vjel bruslí do třísel. Odtáhli mě, dostal jsem asi dvanáct injekcí a doktor řekl, že nemůžu pokračovat. Kolega Jáno Jendek ale nechal betony v hotelu, tak jsem šel zpátky na led,“ vzpomínal Jihočech.
V příští sezoně si Jan Vodička ještě užil zájezd do Anglie, kde tým ČSR dělal sparringpartnera tamním profesionálním celkům. Brankářova mezinárodní bilance se zastavila u jedenácti oficiálních startů za reprezentační áčko, účasti na olympiádě a také stříbru z akademického mistrovství světa 1953 v Rakousku. Další nominační pozvánky nedostal. Po návratu do Budějovic bojoval v barvách Slavoje celá léta o záchranu mezi elitou nebo jen ve druhé lize a trenéři vybírali hráče z lépe postavených týmů.
Během aktivní činnosti, kterou završil v ročníku 1966 – 67 jako dvojka v druholigovém Motoru, se však stihl nesmazatelně zapsat do hokejové historie coby konstruktér a uživatel první české lapačky, respektive druhý brankář po Vladimíru Nadrchalovi, který na tuzemském ledě vyzkoušel obličejovou masku. Když hrál za Tankistu v pětapadesátém proti německému týmu, mohl oči nechat na originální lapačce svého protějška, jímž byl údajně rodilý Kanaďan. Při společné večeři v pražském hotelu Esplanade ho požádal o zapůjčení.
Za pomoci kamarádů domluvil Kanaďanovi rande s jakousi dívkou, aby získal čas. Speciální brankářskou rukavici úplně rozebral a jednotlivé díly obkreslil na papír. Jenže majitel se vrátil dřív, než Vodička odhadoval. „Myslel jsem, že mě zabije. Naštěstí jsem si uměl poradit. Můj táta byl rukavičkář, leccos jsem od něho pochytil, a dal jsem všechno bez problémů zase dohromady,“ popsal svůj špionážní manévr, díky němuž potom během dvou dnů ve výrobním družstvu na Václavském náměstí vznikla nová česká lapačka.
Poprvé do ní lapal puky při finálovém turnaji o mistra ČSR. „Kapitán brněnské Komety Slávek Bartoň snad pětkrát během zápasu reklamoval rukavici jako nepovolenou výstroj, ale na kůži bylo vypálené razítko družstva Opus a rozhodčí neuznali protest. Bohužel, tahle lapačka vzala za své při požáru budějovického zimáku o dva roky později,“ zalitoval Jan Vodička, jenž brzy také přešel k užívání plastické masky ze sklolaminátu a pryskyřice. Vyrobil ji podle vzoru, který dovezl brněnský Nadrchal od Kanaďana Setha Martina.
Gólman Slavoje a Motoru rád připomínal veselé historky z hokejového života, z nichž jedna byla zvlášť pikantní. V budějovickém Háječku nastoupil za výběr jižních Čech proti výběru Pardubicka, jehož základ tvořil tým Semtína. Hrálo se na jednu stranu, domácí dali skoro dvacet gólů. „Babka párkařka dostala od jednoho fandy pětadvacetikorunu a nelenila, v bílém plášti přelezla mantinel, došourala se k mojí brance a nahoru na síťku položila párek, abych zahnal hlad,“ líčil Vodička nezvyklý děj, který však ještě čekal na pointu.
Po přerušení hry se sjeli kolem brankoviště zbývající jihočeští hráči a každý si chtěl kousnout. Publikum se bavilo. „Druhý den nás předvolali na okresní výbor KSČ, řešilo se to jako zlehčování socialistické tělovýchovy. Ale tajemník nám odpustil, byl to sportovní nadšenec,“ culil se Jan Vodička, který si dobře vedl také jako tenista (získal titul okresního přeborníka v deblu) nebo lyžař – při rekreačním slalomu v roce 1974 si však přivodil úraz kotníku, který ukončil i jeho trenérskou dráhu.
U sportu zůstal Jan Vodička jen jako aktivní člen Klubu olympioniků České republiky a pravidelný návštěvník hokejových nebo volejbalových zápasů v jihočeské metropoli. S manželkou Janou oslavili v roce 2009 zlatou svatbu. Vychovali dva syny, těšili se ze tří vnuků. Svátek Sv. Václava v roce 2014 byl posledním dnem brankářova života. Po krátké nemoci zemřel ve věku dvaaosdmdesáti let.
LADISLAV LHOTA
