ZÁBRODSKÝ VLADIMÍR

 

Když byly roku 1998 zveřejněny výsledky ankety hokejových odborníků a novinářů Český hokejista 20. století, jména na prvních dvou místech nikoho nepřekvapila. V roce obrovského českého triumfu v Turnaji století, jak byla po celém Evropě i v zámoří nazývána hokejová soutěž zimní olympiády v Naganu nemohl neskončit první  Dominik Hašek a druhý Jaromír Jágr. Nečekaný byl  „bronz“: třetím v pořadí, tedy nejúspěšnějším zástupcem všech hokejových generací před Naganem se stal Vladimír Zábrodský – hráč, kterého většina tipujících vzhledem ke svému věku nikdy na ledě neviděla. Legenda o skvělých výkonech a gólech středního útočníka a přirozeného lídra každého týmu, ve kterém kdy hrál, však nic neztratila na síle za pětatřicet let, která v době ankety uplynula od jeho odchodu z naší země, a neztrácí na ní ani dnes.

V pěti letech poprvé obul brusle, v deseti se stal nejmladším členem žákovského souboru LTC, který dal dohromady jeho otec. Rychle vytvořil útočnou dvojici s jen o měsíc a jedenáct dní mladším Stanislavem Konopáskem. Bok po boku prošli i dorostem. Brzy spolu mohli hrát skoro naslepo. Vovka, jak Vladimírovi po příkladu jeho ruské matky začali všichni říkat, se do prvního mužstva LTC prosadil v sezoně 1939-40. V dalších letech se třikrát po sobě stal čtvrtým nejúspěšnějším střelcem ligy – a roku 1944 poprvé králem kanonýrů.

Mezi střelce národního mužstva se zapsal hned při svém debutu počátkem roku 1946. Na gól, kterým v posledních vteřinách utkání se Švýcary zachránil plichtu 2:2, se ještě dlouho vzpomínalo. Vstřelil jej rovnou z  trestného buly, které se v časech před zavedením penaltového nájezdu vhazovalo na průsečíku kolmice vedené ze středu branky a půlkruhového brankoviště o poloměru tří metrů.

To už byl respektovaným vůdcem prvního útoku nejen v klubu, ale i v reprezentaci. Rok poté se s 29 góly ze 7 zápasů stal nejúspěšnějším střelcem našich prvních mistrů světa i celého pražského šampionátu; rumunského brankáře překonal osmkrát, belgického dvanáctkrát!  V posledních dvou zápasech převzal po zraněném Františku Pácaltovi roli kapitána, kterou si pak podržel i v následujících sezonách. Nejlepší mušku ze všech účastníků turnaje měl také rok poté v olympijském Svatém Mořici; střelecký dostih s centrem prvního útoku Kanaďanů Walterem Halderem vyhrál o gól. Zlaté medaile patřily javorovým listům – i když při rovnosti bodů jen díky lepšímu poměru branek.

Mnoho tehdy nechybělo, aby se Vovka stál prvním Evropanem se smlouvou v zaoceánské NHL. Zájem bostonských Bruins nebyl nikterak platonický. Ale to už se u nás schylovalo k únorovým událostem…… Kolem svatomořické bezgólové remízy s Kanadou se po návratu do Prahy rozhořel spor na stránkách novin mezi koučem Bucknou a Zábrodským, který před zápasem navrhoval hrát útočně, vabank, protože i nerozhodný výsledek hrál do karet soupeři. Buckna své rozhodnutí pro hru ze zabezpečené obrany argumentoval obavou, že případná výrazná prohra by mohla deprimovat mužstvo před dalšími zápasy o pořadí na stupních vítězů. Spor s mimořádně populárním koučem v očích fanoušků uškodil spíše Zábrodskému, ale kus pravdy měli tehdy oba.

Únorový puč v roce 1948 způsobil, že před novou sezonou už se k nám Buckna nevrátil. Formálním koučem LTC i národního mužstva se stal klubový funkcionář Antonín Vodička, bylo však veřejným tajemstvím, že v obou případech určuje sestavy i taktiku hry Zábrodský. Na stockholmském MS 1949 se střelecky výrazně neposadil, přesto však byl spolu se skvěle chytajícím Bohumilem Modrým ze všech stran označován za strůjce nového úspěchu našeho mužstva, které s jedinečnou intuicí, předvídavostí, přehledem ve hře i pohotovou reakcí tvořivě řídil ze střídačky i z ledu. Přitom patřil k nejsrdnatějším bojovníkům.

Když v následujícím roce totalitní režim pod vykonstruovanou záminkou znemožnil reprezentačnímu týmu, aby v Londýně obhajoval světové prvenství, někteří spravedlivě rozhorlení hráči se ve „Zlaté hospůdce“ stali obětí estébácké provokace a skončili ve vězení a v uranových lágrech. Mezi odsouzenými z hanebného procesu byli i Zábrodského spoluhráči z elitního prvního útoku, Stanislav Konopásek a Václav Roziňák. On sám se osudového večírku nezúčastnil, jako čerstvý novomanžel spěchal domů. Svůj okruh přátel měl ostatně spíše v tenisovém prostředí; ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století patřil i k našim nejlepším tenistům; také v tomto sportu často reprezentoval. Když roku 1950 nesdílel osud jádra týmu (ale za národní mužstvo dál hrát nesměl), byl vystaven podezření, že k němu tak či onak přispěl. Někteří lidé tu fámu oživovali ještě po mnoha letech. Vždy znovu ale zůstalo jen u mlhavých obvinění bez jediného věrohodného důkazu, který by ho usvědčil z nečestné role v onom tragickém příběhu.     

Po rozpadu útoku snů i celého klubového a reprezentačního týmu odešel z LTC do Sparty. V průběhu jediné sezony proměnil průměrný soubor, který v předcházející sezoně dokonce sestoupil z ligy, v mužstvo, napořád porážející domácí elitu. Tehdy se zrodila jeho všeobecně známá a užívaná přezdívka. Mistrovské tituly Sparty z let 1953 a 1954 byly především jeho dílem, ať jako nejlepšího hráče a nejúspěšnějšího střelce, či jako chladnokrevného a důvtipného vojevůdce. Když později naše tehdejší hokejové ústředí přikázalo nahradit hrající kouče (mělo je několik předních týmů) trenéry „na plný úvazek“, ve Spartě to řešili po svém: oficiálně byl vždy jmenován jiný trenér, ale mužstvo stále sestavoval a dirigoval „Šéf“!  Roku 1954 se směl vrátit do národního mužstva a na světový šampionát. O rok později znovu patřil k nejlepším hráčům a střelcům šampionátů, avšak po nezdaru v olympijské Cortině 1956 patřil k těm, kteří byli z reprezentace vyřazeni. Páté místo se stalo ledovou sprchou na horké hlavy nepřiměřených ambicí.  Pravými viníky byli političtí funkcionáři „sjednocené tělovýchovy“, kteří svými diletantskými zásahy rozvrátili rozvážně budovanou sestavu a znemožnili kvalitní přípravu mužstva. Ke své odpovědnosti se však nepřihlásili. Místo toho se hledali a našli obětní beránci.

Až do roku 1960 Zábrodský stále patřil k nejvýraznějším postavám vrcholné domácí soutěže. Ukončení jeho bezmála dvacetileté ligové stáže nebyklo způsobeno ztrátou sportovní formy, ale zaviněno jeho účastí v aféře ovlivněných výsledků sportovních utkání, zařazených na sázkové tikety. Když mu byla znovu povolena sportovní činnost, hokejová veřejnost očekávala, že se dříve či později ujme trénování národního mužstva.

Všechny plány v tom směru v roce 1965 jednou provždy zmařil jeho odchod do emigrace. Odejel s manželkou a oběma syny na dovolenou k Jadranu, ze které už se rodina nevrátila.  Trvale se pak usadil ve Švédsku, kde po několik let působil jako trenér předních hokejových celků. Později si otevřel tenisovou školu.

Na ledě to byl mimořádně inteligentní a bystrý borec, tvůrce hry, což ho předurčovalo k vedoucí roli v utkáních i v celém životě mužstva. Uměl se rychle zorientovat v soupeřově týmu a najít účinnou protizbraň proti jeho taktice. V průběhu hry dokázal podle okamžité potřeby měnit její rytmus. Vysoká postava a dlouhé ruce mu pomáhaly v osobních soubojích. Díky znamenité technické výbavě se dokázal sám probít obranou nebo zase podržet kotouč a zklidnit hru. Byl mistrem v načasování i přesném zaměření přihrávky i střelby; pověstné a obávané byly jeho nečekané střely bekhendem. Jeho blafáky mohly klidně sloužit k natočení instrukčního filmu všemožných způsobů oklamání gólmanů. Jeho další výraznou předností bylo vysoké procento úspěšnosti při vhazování buly. V nejtěžších utkáních na sebe vázal soustředěnou pozornost soupeřů a vytvářel tak prostor pro manévry spoluhráčů.

Nějakou slabinku mívají i největší hokejová esa. Tou jeho bylo, že se mnohdy nedokázal prosadit proti těsnému osobnímu bránění. Miloval technickou a kombinační hru. Když se proměnila v sérii osobních soubojů a přetlačovanou, při které šel často puk stranou, ztrácel koncentraci. Když však mohl uplatnit všechny své dovednosti a tvořivou fantazii, byl velikánem ledu. Patřil k hráčům, jaké vždy bylo, je a bude možné spočítat na prstech jedné ruky.   Anketa z roku 1998 potvrdila, co přes všemožné pokusy o jeho dehonestování nikdy nepřestalo cítit obrovské množství českých milovníků hokeje: že Vladimír Zábrodský patří mezi největší osobnosti jeho bohaté historie.  

MILOSLAV JENŠÍK