PRAHA 1947
PRVNÍ ZLATO: DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO!
S koncem druhé světové války a osvobozením z nacistické okupace vzala za své i téměř šestiletá tuhá mezinárodní izolace našich sportovců. Na štvanickém zimním stadionu v Praze v té době dozrála první vlna hokejistů, kteří už od dětských bruslí pravidelně trénovali a hráli na umělém ledě. Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek a další mladíci prokazovali mimořádné předpoklady k příštím úspěchům v soubojích s tradičními soupeři. Odborníci i fanoušci se už nemohli dočkat zkoušky zralosti nastupující generace na scéně světových šampionátů.
Sezona 1945-46 však místo vytoužených triumfů přinesla spíše rozpaky. LTC zatím nedokázal navázat na předválečná vítězství ve Spenglerově poháru; teprve jeho předjarní zájezd do Anglie zavoněl příslibem lepších zítřků. A národní mužstvo? Se Švédy ve Stockholmu 1:5 a v Praze 3:1,se Švýcary doma 2:2 a u nich také 1:5. Suma sumárum rozčarování.
Bruselský kongres LIHG (dnešní IIHF) v dubnu 1946 přidělil první poválečný šampionát Londýnu. Další mistrovství světa, v té době vždy v olympijských letech spojené s hokejovým turnajem zimních her, bylo automaticky záležitostí Svatého Mořice. Až roku 1949 měla potřetí v historii přijít na řadu Praha.
Jak se jevily naše vyhlídky pro rok 1947? O přetrvávající prioritě zaoceánského hokeje nikdo nepochyboval. V Londýně se dalo očekávat, že Velká Británie stejně jako ve druhé polovině třicátých let vyšle do boje kolekci borců vyrostlých v Kanadě. Už zmíněné výsledky varovaly: přehrát by nás reálně mohli i Švédové a Švýcaři. Kdo by se za takových okolností odvážil snít byť jen o umístění na pomyslných stupních vítězů?
Zčistajasna však byly karty rozdány zcela jinak. Když za války Němci načas ovládli téměř celou Evropu a LIHG fakticky přestala existovat, vytvořili si kanadští, američtí a britští hokejisté zástupnou organizaci. Při obnovení činnosti Mezinárodní ligy byli vyzváni, aby se do ní vrátili, ale země javorového listu, vědoma si své velmocenské pozice, s tím příliš nepospíchala. Tehdy dostala z Bruselu dost neuvážené ultimatum: buď do zahájení nové sezony obnovíte své členství – nebo vás vyloučíme! Určitě to bylo zbytečné gesto, ale moudrá nebyla ani kanadská reakce: zářijové jednání světové hokejové generality v Curychu muselo vzít na vědomí, že Kanaďané do Londýna nepřijedou a svou účast v příštích letech ještě zváží.
John Ahearne, šéf britské hokejové asociace, byl ostřílený podnikatel cestovního ruchu i ledních hal, do kterých táhly publikum týmy složené převážně z kanadských profíků. V ekonomický úspěch turnaje bez obhájců téměř nepřetržitého předválečného prvenství nevěřil; jak původně nasadil všechny páky, aby soutěž pro Londýn získal, tak teď hleděl co nejrychleji se jí zbavit. Rozpomněl se na velkou snahu našeho hokejového ústředí získat pro Prahu pořadatelství kongresu a na něm i první poválečný šampionát – a ten jí teď telegraficky nabídl. Byl říjen, zbývalo málo času; tím méně, že nedlouho po válce ještě mnohé nefungovalo, jak by mělo. Pokus proměnit právo, které přestalo zajímat Londýn, v povinnost pro Prahu však všemi mastmi mazanému byznysmenovi vyšel – protože náš hokej a s ním celá země přijaly velkou výzvu bez zaváhání a s nadšením. Přípravy se hned rozjely naplno.
Bruselský kongres také pronikavě změnil zastaralá pravidla; v mnohém je přiblížil už osvědčeným zaoceánským regulím. Od podzimu 1946 se i v Evropě začne místo 3x15 hrát 3x20 minut. Daleko podstatnější však je zavedení červené středové čáry, umožňující přihrát puk od vlastní branky až do poloviny kluziště. Po celém kluzišti teď lze přihrávat dopředu, pouze útočnou modrou čáru nesmí adresát přihrávky přejet dříve než kotouč. Úpravy neobyčejně zrychlí přechod do protiútoku a umožní bohatší, vynalézavější kombinační hru. Stanou se vodou na mlýn tradiční české herní tvořivosti. Brzy se dostaví první výsledky: švýcarská reprezentace i přední švédské kluby od nás odjedou se zahanbujícími výprasky. Během těch krásných podzimních večerů se zrodí slavný válečný pokřik štvanických tribun, kterých se bleskem roznese po všech domácích kluzištích: „deset, deset“! 
V posledních dnech roku 1946 a 1947 seriál dobrých zpráv vyvrcholí: po osmileté nepřítomnosti se k nám vrátí kanadský kouč slovenského původu Mike Buckna! Okamžitě se znovu ujme otěží LTC i národního mužstva. Oba týmy – ostatně téměř totožné – do té doby vedl jejich někdejší přední borec Jiří Tožička, poctivec a pracant. Buckna je ale Buckna. Obrovskou autoritu, opřenou o výkony na ledě, si tu vydobyl už před válkou a s lety mu přibyly zkušenosti. Energicky začne formovat konečnou podobu národního mužstva.
To už Prahu posedne hokejová horečka, která se bezezbytku – a na celý život – zmocní i autora této vzpomínky, v té době žáka páté třídy. Obě předválečná pražská mistrovství světa v letech 1933 a 1938 skončila třetím místem pro náš tým. Teď se do třetice stále zřetelněji rýsuje možnost, že lze pomýšlet na víc – na mnohem víc! Při neúčasti Kanaďanů a Britů a s americkým týmem, který (jak ukáže už jeho přípravné turné) není nic moc, je zřejmé, že o titulu se rozhodne ve vzájemných soubojích kontinentální silné trojky. Švýcary jsme v této sezoně bez problémů porazili ve všech čtyřech vzájemných zápasech. Se Švédy to asi bude tvrdší chlebíček; na jejich ledě jsme první zápas vyhráli góly bratrů Zábrodských 2:0, ale v odvetě nás čekala ledová sprcha – zase 1:5.
Těsně před zahájením šampionátu vyvolá rozruch nutné zúžení nominace z původních sedmnácti na patnáct povolených hráčů. Buckna musí s těžkým srdcem vyřadit dva muže.
Rozhodne se pro obránce LTC Oldřicha Zábrodského a útočníka I. ČLTK Milana Matouše. Zejména první škrt v sestavě má za následek malou bouři. Pravda je, že mladší bratr centra prvního útoku se už ostatním bekům plně vyrovná. Regule je však jasná a neoblomná: patnáct – a dost.
Mrzne a země trpí nedostatkem topiva. Právě v den zahájení šampionátu, v sobotu 15. února, začnou v pražských školách uhelné prázdniny.
Potrvají až do příští neděle, kdy turnaj vyvrcholí. Brzy se městem roznese zpráva, že na zápasy, které nejsou vyprodané, pouští tolerantní biletáři na jednu dospěláckou vstupenku dva, někdy i tři kluky. Je to moudrá investice do budoucnosti.
Slavnostní zahájení s dojímavou minutou ticha za účastník předválečných mistrovství, kteří padli ve válce (byli mezi nimi i miláček štvanických tribun v osmatřicátém Jimmy Kelly, za britských nočních náletů na Německo palubní střelec RAF, nebo obrovitý polský brankář Józef Stogowski) – a už se hraje. Naši v podvečer v tréninkovém tempu vyřídí Rumuny 23:1 a hned následující zápas přinese plichtu Švédů se Švýcary 4:4, Pak už Tři korunky a lvíčci vítězí napořád. Díky nezapomenutelnému trojlístku rozhlasových reportérů Laufer – Procházka – Mašlonka je celá země při tom, když naši postupně vyklepnou Rakušany 13:5, Poláky 12:0, Švýcary 6:1 a Belgičany 24:0. Srovnání se švédskou šňůrou (Belgie 24:1. USA 4:1, Polsko 5:3, 15:3) z nich činí papírové favority – jenže co je do papíru? Rozhodnutí padne, o tom nikdo nepochybuje, v sobotu večer, kdy si to oba týmy rozdají mezi sebou. Nám by mohla stačit i remíza…
Půldruhé hodiny před prvním buly je hlediště nabité k prasknutí. A to se do něj nedostali mnozí držitelé řádných vstupenek, protože ti méně šťastní tam s předstihem pronikli pomocí všemožných padělků nebo úplatků. V hledišti je i s pořádnou chřipkou ministr zahraničí Jan Masaryk a těsně před zahájením utkání se v čestné loži objeví prezident republiky Edvard Beneš s chotí.
Hned první útok Švédů dopraví puk do naší branky! Po téměř dvoumetrovém ofsajdu, který americký sudí Brown neuvěřitelně přehlédl… Navíc začne drobně pršet a s přibývajícím časem ledová plocha stále více hrbolatí. Na zastřešení si Štvanice počká ještě bezmála deset let…
Mizerný led zlomí naši hlavní zbraň – precizní kombinaci. Spíše se na něm uplatní švédská síla a tvrdost. Až těsně před koncem dají naši konečně gól, ale ten už jen upraví skóre prohraného zápasu na konečných 1:2. Je po nadějích – alespoň to tak celý národ cítí.
Jenže naděje umírá poslední. Nazítří po obědě Švédové stejným brankovým poměrem senzačně podlehnou Rakušanům a naši jsou znovu ve hře. Teď už si šanci nedají vzít nikým a ničím! Suverénně převálcují Američany 6:1 a v neděli 23. února 1947 chvíli před půl desátou večerní hodinou se poprvé v hokejové historii stanou mistry světa.
MILOSLAV JENŠÍK
