STOCKHOLM 1949

TRIUMF V OSLABENÍ

Když se národní mužstvo vydalo na šampionát (vlakem a trajektovou lodí, protože možnost letecké přepravy byla po tragické smrti šesti reprezentantů 8. listopadu 1948 ve vlnách Lamanšského průlivu kategoricky zamítnuta), kdo by na jeho úspěch vsadil zlámanou grešli? Navíc to nebyly jediné ztráty!

Z šesti utonulých pět – Ladislav Troják, Vilibald Štovík, Zdeněk Jarkovský, Karel Stibor a Miloslav Pokorný - patřilo k mistrům světa z roku 1947. Šestým ztracený šampionem se jen o pár týdnů později stal Miroslav Sláma, který se spolu s dalším už stálým členem reprezentačního týmu Oldřichem Zábrodským nevrátil ze zájezdu do Švýcarska. A s mimořádně úspěšnou hokejovou kariérou se předčasně rozloučil i sedmý, tenista světové extratřídy Jaroslav Drobný. Ostatně pár měsíců poté také emigroval…

Těžce postižena byla defenzívní páteř mužstva – v průběhu sezony ztratilo čtyři ze šesti obránců stříbrných olympioniků z roku 1948! Je vůbec možné během jediné sezony zacelit takové rány? Tak se ptali i uznávaní odborníci. (Na konci roku 1948 bylo v celém Československu v provozu pouze devět stadionů s umělým ledem, takže hráčská základna pro vrcholový hokej byla stále velmi úzká.).

Po definitivním návratu Mikea Buckny do Kanady se koučem národního mužstva oficiálně stal fotbalový internacionál Slavie a funkcionář mistrovského klubu LTC Antonín Vodička, komunista, dokonce bratr někdejšího českého rudoarmejce a v poúnorovém období vlivného poslance KSČ; ta volba snad měla chránit reprezentaci před zásahy totalitní moci. Vodička hokeji moc nerozuměl, ale je třeba říci, že se nikterak neprosazoval; sestavu určoval a tým ze střídačky i přímo z ledu koučoval Vladimír Zábrodský. Přes mnohé rady nezacelil mezery v kádru podle modelu každý pes jiná ves, ale vhodně jej doplnil zejména čtveřicí českobudějovických hráčů, kteří se pak ve Stockholmu plně osvědčili.

Do mistrovství vstoupil tým v neděli 13. února na mizerném ledě úzkého přírodního kluziště prohrou 2:4 se Švédy. O výsledku rozhodl úvod zápasu – Tre kronor vedly už v 8. minutě 3:0! Kromě pohody v mužstvu ale jinak toho dne o nic nešlo; třetími v kvalifikační skupině, ze které postupovali dva, byli v té době ještě slabí Finové, které naši den poté vyřídili 19:2.

Zato hned úterní vstup do finálové šestky přinesl maximální zatěžkávací zkoušku renovovaného mužstva. Kanaďané, klubový tým Sudbury Wolves, už od první minuty zastrašovali naše hráče všemi dovolenými i nedovolenými prostředky. V 5. minutě Joe Tergessen nakopl Bouzka bruslí do kolene stojné nohy tak, že ho vyřadil do konce turnaje. A obrovitý Don Stanley si k drtivé čelní strážce cílevědomě vyhlédl Trousílka – podobně jako Ovečkin Jágra na MS 2011. Tvrdý bek likvidační zákrok ustál, jen mu po utkání lékař výpravy musel stáhnout hrudník náplastí. Až po skončení mistrovství vyšlo najevo, že Trousílek dohrál turnaj se dvěma zlomenými žebry.

Končila první polovina utkání a stále se hrálo 0:0. Výsledek ze vzájemného souboje před rokem na olympijském ledě se ale neměl opakovat. Skóre dramatické bitvy o každý puk otevřel ve 30. minutě v přesilovce Zábrodský. Pět minut poté Ray Bauer kopl kotouč za Modrého záda bruslí, ale švédský sudí Ahlin gól uznal. Těsně před koncem druhé třetiny nám už podruhé zjednala vedení Bubníkova teč vysoké střely Zábrodského. Ve 43. minutě Kanaďané znovu vyrovnali a od té chvíli stupňovali tempo i tvrdost své hry. Přesto v 57. minutě Konopásek zpečetil naše vítězství. Všechny pokusy soupeře o vyrovnání, korunované odvoláním brankáře PIcarda z ledu v poslední minutě už byly marné… Naši hokejisté poprvé v historii porazili Kanada! A byla to také první výhra, které kdy nad javorovými listy dosáhli hráči, vyrostlí na evropském ledě.

Do historie našeho i světového hokeje se tak zapsala sestava Modrý – Trousílek, Hainý – Macelis, Němec – Roziňák, Zábrodský, kKonopásejk – Kobranov, Bouzek (Mizera), Bubník – Pícha. Poražení po utkání podali protest proti Bubníkovu gólu – prý dosaženému vysokou holí. Direktoriát šampionátu ale platnost dosaženému výsledku potvrdil.

V oborovské euforii pak vítězný tým snadno porazil Rakušany 7:1 a Švýcary dokonce 8:1 a již předposledního dne turnaje mohl dobýt pohár mistrů světa. Jenže Američané podali svůj nejlepší výkon v turnaji – a na jejich stranu se postavil i kanadský rozhodčí Moore. V 8. minutě hry neuznal našim hned dva slepené a podle všeobecného mínění zcela regulérní góly – Zábrodskému pro domnělý ofsajd a Konopáskovi pro údajnou vysokou hůl. Deprimovanému mužstvu pak v úvodních vteřinách druhé třetiny a v 5. Minutě posledního dějství zasadil dva údery skvělý jak Riley.

Po nečekané prohře 0:2 měl o všem rozhodnout nedělní odpolední duel našich se Švédy. I oni si ještě mohli vítězstvím otevřít cestu k titulu mistrů světa – nakonec se však museli spokojit až čtvrtým místem… Do hry vstoupili mocným náporem. Naši odolali a ve druhé třetině přišly jejich velké chvíle. Zábrodský nejprve změnil směr Trousílkovy střely od modré čáry a pak na druhý gól nabil Roziňákovi. Pečeť přišla v 53. minutě: vyloučený Konopásek se vrátil na ledě, najel si na Mizerovu přihrávku, unikl, oklamal brankáře Arne Johanssona – a bylo to 3:0! Čechoslováci se přes všechny hendikepy té kruté sezony stali už podruhé šampiony.

Velký podíl na úspěchu týmu měl skvělý strážce branky Modrý; jeho výkony proti Kanaďanům i Švédům patřily k nezapomenutelným dojmům ze šampionátu na umělém ledovém koberci starého olympijského stadionu z roku 1912. Hra obránců poslala všechny obavy vyslovené před mistrovstvím do říše nepodložených spekulací. Nejlepší tu byli Trousílek a tvrdě bojující Macelis. Fantasticky hrál první útok, v němž se ve zcela novém světle představil Zábrodský. Obávaný kanonýr byl soupeři pečlivě střežen a nejlepším střelcem se tentokrát nestal. Zato odvedl obrovský kus práce v poli, často i obětavě bránil. Z dalších útočníků překvapil zejména Kobranov. Řada světových expertů ho označila za nejlepší křídlo šampionátu.

Výprava byla při návratu do vlasti bouřlivě vítána už od hranic. Na Wilsonově nádraží ji spolu s davem nadšených fanoušků čekaly i mnohé oficiální osobnosti komunistického režimu. Ministr informací Václav Kopecký ve své projevu vynášel hráče až do nebe a sliboval jim hory doly.

Když se však rok s rokem sešel, totalitní režim nepustil národní mužstvo do Londýna, kde mělo obhajovat tituly mistrů světa i Evropy, jeho jádro bylo pozatýkáno a v hanebném vykonstruovaném procesu odsouzeno k odnětí svobody, v řadě případů na mnoho let…

MILOSLAV JENŠÍK